Jak nám myši vytunelovaly byt a účet

Válím se takhle jednoho říjnové večera na gauči a sleduji dobrý film, když tu náhle z pod gauče vyběhne myš. Po první vlně odporu, která se mi v trávicí soustavě vzedmula, jsem si vzpomněla, jak jsme po léta bojovali s krysami,

 

a zatmělo se mi před očima (což neznamená, že praskla žárovka). Věděla jsem, že nás teď čeká kolotoč bojů, ale to jsem ještě netušila, že to nebude kolotoč, ale úplná zvonková dráha. 

Coby protřelý zabíječ hlodavců jsem hned druhý den naběhla do obchodu a koupila dobře vypadající jed na myši a návnadu nakladla na tácky, jež nám zbyly loni od krys. Večer jsem se pak kochala zvuky myších tlapiček, pobíhajících pod linkou, a děkovala, že máme linku v dřevěných skřínkách, a že mi tak myši nepobíhají na očích po kuchyni, potažmo obýváku, jenž je s kuchyní spojen.

S manželem jsme zavedli novou rutinu – večer uklidit veškeré jídlo a veškeré nádobí, ráno pak kuchyň a koberec v obýváku posprejovat antibakteriálním sprejem značky Dettol a vyluxovat. Prostě PP - pořádné psycho. Pak choť přišel s geniální myšlenkou, že bysme na noc mohli mezi kuchyň a obývák položit lepicí pasti na myši, čímž se počet ranních domácích prací zredukoval na pouhé vytírání a sprejování Dettolem.

Během pár dnů jsem si vytvořila deformaci, kdy jsem místo slova nice (hezký) viděla mice (myši), zkoumala jsem každé smítko na zemi, jestli to není bobek, a když jsem zjistila, že v marketu je v akci Dettol, měla jsem radost jak malé dítě. Uvědomila jsem si, že něco není úplně v pořádku.

Samozřejmě jsem věděla, že jedna věc je myši otrávit modrými granulemi, ale druhá věc je najít přístupový vchod a ten zadělat. Poradila jsem se s několika profesionály, a na jejich popud nakoupila skelnou vatu a pěnu, kterou se pak ta vata postříká a pěna zatuhne. Strávila jsem dvě hodiny na zemi pod linkou a bambusovou tyčkou, kterou používám na pěstování slunečnic, jsem pěchovala vatu tam, kam ruka nedosáhla, což bylo mimochodem téměř všude. Zato pak byl ale celý večer klid a nezaslechla jsem jediný podezřelý zvuk. Myslela jsem si, že máme vyhráno, a ten večer jsem pracovala dlouho do noci na počítači. Po půlnoci vyběhla z kuchyně myš, prolítla kolem mého stolu a zaběhla za televizní skříňku.

Ráno nastalo staronové luxování a stříkání koberce, po němž se přes den válel a plazil náš kojenec.

Pár večerů na to z pod gauče vyběhly DVĚ myši. Nejsem zoolog, ale tak nějak jsem tušila, že myši se rychle množí, a že kde jsou dvě, mohou brzy být čtyři, šest, osm, deset, dvacet. Koneckonců měly jsme jako děti křečky, začínaly párkem údajných chlapečků a nakonec měla sestra solidní výdělek z toho, jak mláďata prodávala do zverimexů.

Pod gaučem bylo jak nastláno, po celém bytě příšerný smrad. Za okny řádil listopad, ale my permanentně větrali, protože to u nás pušilo jak v myšárně. Respektive bez toho jak.

Přesvědčila jsem manžela, za pomoci argumuntů od strýčka Googla, že myš je březí asi dvacet dnů, potom vrhne několik mláďat, a hned po porodu může znovu otěhotnět, a že myšky se téměř jistě usadily v našem gauči, a že je třeba se ho zbavit. Stejně se nám nelíbil, stejně jako ta křesla, která jsme kdysi dostali ke svatbě.

Nábytek jsme vyhodili ven na zahrádku a napsali na okrsek žádost o odvezení. Obývák se příjemně provzdušnil a najednou v něm bylo spoustu místa. Objednali jsme nový gauč na vysokých nohách (abychom viděli, neschovává-li se pod ním zase nějaká myš).

Už to vypadalo, že je vše na dobré cestě, když jsem objevila v chodbičce myší bobky. A že jich tam nebylo málo! Vyčistila jsem chodbičku, botník, a opět naběhla do obchodu, kde jsem už znala všechny prodavače pomalu jménem, a zakoupila nový typ jedu.

Pak jsem našla bobky u nás v ložnici pod postelí. To byla rána pod pás, protože do té doby byla ložnice moje útočiště. Prožili jsme pár strašných nocí, kdy jsem úzkostlivě poslouchala každý šramot a děsila se, že po mně, nebo ještě hůře, po mém miminku, bude v noci běhat myš. Kdysi jsem totiž na skautském táboře spala nad myším hnízdem, což jsem zjistila, až když jsme tábor bourali, a každou noc mi po karimatce i vlasech běhaly myši. V lese je to sice nepříjemné, ale pochopitelné, v ložnici je to nepřijatelné.

Nastalo důsledné zavírání dveří do všech místností, a přiznám se, že jsem byla vystresovaná natolik, že jsem se zlobila, když někdo odcházel z místnosti zbytečně, tj. jde na záchod, pak se vrátí do obýváků, načež si vzpomene, že chce jít do ložnice pro knížku (jako kdyby si tu knížku nemohl vzít cestou ze záchodu, a tak ušetřit jedno otevírání dveří). Samozřejmě jsme při každém otvírání dveří bedlivě zkoumali, jestli spolu s námi neprochází i hlodavec, a řvali na pětiletou dceru, aby dělala totéž.

Znovu tedy vyvstala potřeba pohrabat se pod linkou a nalézt myší přístupovou díru, i usoudila jsem, že vstup musí být někde za pračkou, protože to je jediné místo, kam jsem se předtím nedostala (proč nemůžou mít pračky deseticentimetrové nožičky?!). Po peripetiích, jež by zabraly půl stránky, se nám podařilo tady v Londýně sehnat zlaté české ručičky, které pračku odtáhly, jen aby zjistily, že za ní není nic. Našly ale jinou díru, za myčkou, a tu zdárně ucpaly. Nastal vytoužený klid.

Tady by se hodilo udělat tečku a napsat něco o šťastném konci. Nebylo tomu tak. S myšmi byl sice konec, ale zato se najednou odněkud vyrojily mouchy. Začala jsem si připadat jak chodící reklama na Deset ran egyptských. Much se za den objevilo průměrně tak dvacet a jejich vybíjení se ujal manžel. Zničil přitom jenom jeden lustr a poslední zbytky bílé barvy, které se v obýváku nad balkonovými dveřmi nacházely. (Malovali jsme loni.)

Po několika dnech nastal klid od veškerého zvířectva a člověk by si pomyslel, že nastal konec škůdců. Nenastal.

Zase se ozvalo neslavně profláklé škrábání a dupání pod linkou (kdo přišel s tím úslovím „tichý jako myška“?!), a zase v tom rohu, do kterého se zlatým českým ručičkám nepodařilo dostat, protože tam překážela myčka a tu nemohly dostat ven.

S problémem tvrdohlavé myčky jsem se svěřila švagrovi – technikovi, který mně po telefonu vysvětlil, jak ji odšroubovat a vymontovat, i ponořila jsem se pod linku a zjistila, že mezi rohem linky a pračkou je páska a za ní díra jak vrata do stodoly, a vedle ní druhá, jak vrata do chlíva. Poctivě jsem díry vycpala skelnou vatou a zuřivě zabetonovala.

Tady by se opět slušelo udělat tečku a napsat cosi o šťastném konci. Ale ouha. Deset ran egyptských pokračovalo. Pod linkou bylo sice ticho jako po pěšině, ale v komínu bojleru se jeden večer ozvalo podezřelé škrábání. Snažila jsem se to svést na déšť, ale někdy je těžké oklamat i sama sebe. A skutečně, druhý den ráno jsem v bojlerové skřínce našla rozežranou obálku, v níž se nachází návody na spotřebiče, pár šedých chlupů a ani jeden bobek. Bylo mi jasné, že nás návštěvou poctila krysa. A tak jsem opět popadla Dettol a vše umyla a vydezinfikovala, večer nacpala skelnou vatu snad všude, kde to šlo, a do skřínky narvala lepicí pastičky.

Byly dva týdny před Vánocemi. Náš účet byl o zhruba L300 chudší, obývák odlehčen od těžkého nábytku a nahrazen lehkým rozkládacím gaučíkem, a všude bylo tak vysmýčeno a vyčištěno, jako nikdy.

Pod linkou nastal vytoužený klid a mír a pokoj lidem a myším dobré vůle. Ten trvá už dva měsíce. Ale stále mám nastražené uši a kamkoli jdu na návštěvu, hledám, kde mohou být potenciální myší přístupy. Snad se z toho jednou dostanu...