A od teď hubnu!

Loni na podzim jsem si s hrůzou uvědomila, že se mi začaly nějak podezřele zmenšovat kalhoty i trička, a když už z toho nešlo vinit srážející pračku ani rozbitou váhu, přišla rána nejvyšší – střet s  vánočními fotografiemi. 

Fotím ráda a mám pár profi kamarádek, takže znám pár triků, jak to i bez photoshopu udělat, aby člověk opticky vypadal štíhlejší. Ale když i navzdory těmto trikům vypadáte zaobleně, ba dokonce tlustě, je téměř jisté, že problém není ani v technice focení, ani v rozbité váze, ba ani v pračce. Nastal proto čas utahování (o)pas(k)u.

Na hubnutí jsem se rozhodla jít vědecky. Předem jsem vyloučila všechny vylučující diety, protože zkušenosti zkušených dietářek potvrzovaly, že co člověk zhubne vynecháním příloh, pečiva, masa či mléčných výrobků, to mu časem s jistotou bumerangu navrátí cynický jojo efekt. Základem úspěchu je vyvážená strava a zejména nepopulární snížení příjmu energie a zvýšení jejího výdeje. Laicky řečeno, méně žrát a víc se hýbat.

Neměla bych zas takový problém omezit cukrovinky či uzeniny, jenže nic takového jsem vlastně ani moc nejedla. Naučila jsem se totiž kdysi číst složení těchto „lahůdek“, a taky zjistila, že když tento bílý jed zalitý v tuku nepožívám, cítím se svěžejší.

 Ještě hůř se mi však sžívalo s myšlenkou na pohyb. Nejsem sportovní typ, fitcentra mě vysloveně odpuzují, na běhání ani plavání nemám čas, a o chuť mě připravilo i pravidelné taxikaření dětí na kurzy plavání. Mou nejoblíbenější formou pohybu je proto vesměs jen zvedání kávového hrnečku a rychlostní listování stránkami napínavých románů.

Na začátku ledna jsem tedy dojedla poslední zbytky vánočního cukroví, a když mi vanilkové rohlíčky nedovolily v těch nejvolnějších kalhotách ani dýchat, bylo definitivně rozhodnuto. Zima je navíc na hubnutí prý ideální, protože když chodíme hodně ven, tělo spotřebuje spoustu energie na vyrovnávání teplot (proto máme v zimě větší chutě na sladší či hutnější pokrmy). Domácí práce, nákupy, ba i dozory o přestávkách na hřišti najednou dostaly lákavější podobu. Také během vyučování jsem se snažila méně sedět a více procházet kolem lavic, a špatné propojení třídního počítače a tiskárny způsobilo, že jsem do školní kanceláře naběhala denně alespoň kilometr. Rovněž pravidelné dobíhání vlaků, jakož i chůze pěšky místo několika zastávek autobusem, se postaralo o zvýšení výdeje. Třešinkou na dortu, tj. na ovocném salátu, pak byla sportovní točna, kterou jsem si postavila doma k psacáku, a kdykoli jsem měla cestu kolem, intenzivně jsem se na ní s vidinou vosího pasu zatočila.

Záludnější částí akce „špeky – děkujeme, odejděte“ však bylo snížení příjmu energie. Jedinou cestou ven  se jevilo nedojídat po dětech a zmenšit porce:  místo čtyř knedlíků si naservírovat jen dva, místo obvyklých dvou krajíců chleba nahradit jeden paprikou, a dlouuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuho všechno žvýkat. A když přijde chuť na sladké, dát si ovoce nebo kousek hořké čokolády. A mezi tím vším hodně pít, protože hlad může být převlečená žízeň, a taky neponocovat s napínavým románem, ale jít včas spát, vrah nevrah.

Po týdnu jsem se nadšeně postavila na váhu a těšila se, jak mě za mé úsilí pochválí. Ani gram dole!!!!!! Také kalhoty se tvářily, že jsou pořád napnuté k prasknutí, a ze zrcadla se na mě zlomyslně šklebila druhá brada. Bylo mi sice jasné, že hubnutí je běh na dlouhou trať a že rychle ztratit váhu je nesmysl, ale tohle byla přece jen rána pod pás. Zaťala jsem tedy zuby, vypila skleničku vody a šla ještě zuřivěji kroužit na točně.

Brzy jsem si však na vlastní kůži zakusila, že staré české přísloví „jez do polosyta, pij do polopita“, v sobě skrývá hlubokou moudrost, a že když nejsem přežraná, cítím se skutečně líp, i když to s váhou sprostě ani nehne. Teprve po dvou týdnech se rafička milostivě uráčila posunout dolů o půl kila, a z kalhot mi místo deseti centimetrů špeků přepadávalo dolů už jen centimetrů devět. To bylo radosti a další motivace!

Důvodem k radosti byl i fakt, že menší porce mě uspokojovaly a nehladověla jsem se, a pohyb na vzduchu mi dokonce působil potěšení, zvlášť když ho korunoval včas doběhnutý vlak. Sem tam jsem si také dopřála dortík, pizzu či hranolky, protože je nesmysl si vše odepírat, a pak se ve slabé chvilce, která zákonitě přijde, sežrat půl ledničky. K nezaplacení byla i strategie „když to nekoupím, tak to pak večer nesežeru“, kterou jsem už nějakou dobu aplikovala na sladkosti. O čtení složení potravin a zejména doporučených denních dávkách, ani nemluvě. Od několika velice lákavě vypadajících dobrůtek mě pak neodradila silná vůle, ale už pouhý fakt, že jejich požitím do sebe dostanu 55 % doporučené denní dávky cukru a 40 % tuku, a to mě ještě to malé prd ani nezasytí.

Na konci března jsem oslavila nejen narozeniny, ale také pět kilo dole. Ze zadní přihrádky skříně jsem vylovila staré malé kalhoty, a vyměnila je za ty, co byly začátkem ledna pohodlné, ale teď nepříjemně plandaly. Naopak příjemně pohodlné byly ty staré, co už zase nebyly malé. Ten pocit! Taky mi pak ten dort a čínské sladkokyselé kuře jinak chutnalo. Ostatně podle hubnoucích žen prý narozeninové dorty stejně žádné kalorie nemají…