Šest popelnic před barákem. Dvě směsné, ostatní na separovaný odpad. Co myslíte, jaká je šance, že v modré popelnici, určené na papír, najdu pouze a jen papír? Stejně vysoká, jako je míra sebereflexe současného českého prezidenta.
Pokaždé, když jdu vyhodit domovní odpad, mě popadá menší deprese z toho, jaké "překvapení" zas v popelnicích uvidím. A ucítím. Hlavně v letních měsících je to hodně intenzivní zážitek, který si zcela jistě již mnozí vyzkoušeli na vlastní kůži.
A jako pokaždé moje zklamání z chování některých "lidí" opět naroste. Když jsme byli děti, také nás rodiče učili k tomu, abychom při jídle nejedli rukama, ale příborem, nešťourali se v nose, neříhali a nevydávali různé tělesné zvuky, když jsme ve společnosti. Prostě, abychom se chovali jako kultivovaní lidé, a ne jako zvířata.
Realita o úrovni kultivovanosti lidí v 21. století ovšem říká zcela něco jiného. Smysl pro zodpovědnost nejen vůči sobě, ale i okolí, nabral velice strmý pád. Hlavně ti starší si neuvědomují, že svým sobeckým a arogantním uvažováním zabíjejí nejen sebe, ale i své potomstvo. Tím prakticky berou za své známé rčení: Po mně potopa.
Odpad z potravin zahlcuje celou planetu a denně kvůli tomu umírají jak lidé, tak zvířata. Zároveň s tím dochází k masivnímu úbytku vegetace a podzemních vod, které jsou pro nás životně důležité. Je smutné, že se tyto primární záležitosti řeší v době, kdy jsou obrovské finanční i materiální prostředky k zamezení negativních jevů pro zdravý vývoj lidské, zvířecí a rostlinné populace, no přesto se celková situace nelepší a hrozí, že se během pár desítek let ocitneme na pokraji humanitární krize. Je ještě naděje?
Naděje je vždycky, jen je třeba začít uvažovat jako člověk a nesplynout s tou částí populace, kterou zajímá pouze to, jestli si dá na oběd zapečenou jitrnici nebo ovar s křenem...
