Procházením historie českého nacionalismu po roce 1989 se člověk mnohému přiučí. Miroslav Sládek zprvu představoval první vlaštovku. Tahle vlaštovka ovšem pošla dřív, než se stihlo něco zásadního v české politice udělat.
Po pádu sovětského impéria se národy střední, východní a jižní Evropy zbavily obrovského břemena, které z nich sálo veškerou životní sílu. Události v Čechách ovšem nabraly nevídaný směr, když se mezi uchazeči o post ve federálním shromáždění tehdejší ČSFR příhlásila strana, která se od jiných lišila ve všech směrech. Představovala první stranu západního střihu a i když jí téměř nikdo nevěřil, dosáhla výsledku, který zasel malé semínko naděje pro návrat západních hodnot v tehdy pošedlém státu v srdci Evropy.
Miroslav Sládek přišel jako blesk z jasného nebe. Ovšem osud to zařídil tak, že tenhle blesk brzy zhasl a to již po dvou volebních obdobích. I když se pořád pokouší o návrat do vrcholné politiky, výsledek bude pořád stejný.
Tomáš Vandas. Zcela nevýrazný, zato ovšem velice cílevědomý bývalý souputník Miroslava Sládka. Vlastenec tělem i duší. Hodně úpřimný. Možná i to je důvod, proč se Dělnická strana potácí pod hranicí výsledku, který by jí zaručoval vstup do parlamentu.
Tomio Okamura. Bez komentáře.
Adam Bartoš. Nejvýraznější osobnost českého nacionalismu 21. století. Bonviván s jasnými názory. Milovník umění a starostlivý otec.
Quo vadis, Česká republiko?
