Vyprávět nekorektní vtip na firemní večeři není zrovna ten nejšťastnější nápad. Stejně tak není nejlepší před takovou večeří citovat z Bible a z učiva občanské nauky. (Příběh z Ameriky.)
Dnes jsme večeřeli ve společnosti. Nešlo jinak. Arlene, spolu s několika dalšími šťastlivci, obdržela pozvání od těch, jimž se neodmítá. „A nezapomeňte přivést své lepší polovičky, cha cha cha.“
Samozřejmě, že jsme se kvůli tomu pohádali. Vlastně ne. Už se ani nehádáme. Spíš jakási apatická rozmrzelost, jež nás obklopuje, na okamžik zesílila. Já jsem jít nechtěl a Arlene mě s sebou vzít nechtěla. A proto byla podrážděná. Prosit se mě o něco, o co sama nestojí. A já jí to nijak neulehčil. Naopak. Vzdychal jsem, tvářil se sveřepě, kroutil očima a mručel si pro sebe (ale tak aby má slova dokázala pochytit) nepěkné poznámky. Dokonce jsem si vzpomněl na dávné hodiny občanské výchovy a přidal několik postřehů o vykořisťování pracovní síly. I k tomu Ježíši jsem se obrátil. (Ač z větší části nevěřící, v Bibli nacházím mnoho zajímavého. Samozřejmě si z textu vybírám pouze to, co se mi hodí. Ale nedělají to tak všichni?) „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku,“ hučel jsem zvláště spokojeně, neboť ti úžasní lidé s kterými jsme hodlali večeřet, ti šťastní lidé, jež obyčejní smrtelníci jako já a vy obdivují, tajně jim závidí a v skrytu duše doufají, že se jednou budou mít jako oni, tak ti skvělí lidé zasvětili své životy penězům; vydělávají peníze pro firmu, pro akcionáře, a zejména pro sebe, své manželky a své děti. A v neděli berou tyto děti a manželky do nově zbudovaných kostelů na nově zbudovaných předměstích. Neb tak se patří. Ne nadarmo je na každé bankovce, na každé minci sdělení V Boha věříme.
A dnes tito lidé vezmou Arlene a mě na večeři. „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi...“
„Nemůžeš s tím přestat?“
„Proč?“ otázal jsem se nevinně. „Přece jim nemůžou vadit citáty z Bible? Nebo snad ano?“
„Nemůžeme aspoň jednou jít někam v klidu? Užít si večer jako ostatní? Kdy jsme naposled spolu někde byli?“
Dobrá. Zkusím to.
Večeře probíhala přesně podle očekávání. Představení firmy hovořili a jejich přítomností vyznamenaní zaměstnanci spořádaně přizvukovali. Mluvilo se o byznysu. Když představení probrali veškeré své nedávné úspěchy, když se blýskly svou rozhodností a svou předvídavostí, díky níž firma tak prosperuje, když shovívavě zmínili záslužnou mravenčí práci zde přítomných zaměstnanců, bez nichž by jejich grandiózní vize nemohly být uskutečněny, dali prostor svým lepším polovičkám. Počalo se tudíž hovořit o Ježíši. Manželky představených byly Ježíšem zcela uneseny a na jeho počest založily, tak jak je tu dobrým zvykem, biblický kroužek. Každé pondělní ráno po té, co jejich děti z domova vyzvedne žlutý školní autobus, v nedaleké kavárně nad papírovým kelímkem kávy podle pokynů, jež našli na internetu, studují Ježíšova slova. A nyní se s námi o ovoce svého studia rozhodly podělit. A já musel mlčet. Jak nespravedlivé. Hořce jsem srkal vína a snažil se nemyslet. Těch citátů, jež bych s nimi mohl sdílet!
Manželky tlachaly povzbuzovány přezíravou chválou svých manželů. Od Ježíše se debata stočila ke steaku (jenž byl k všeobecné spokojenosti značně krvavý) a nakonec se počalo vtipkovat.
Pil jsem, zatímco se ostatní bavili.
Naneštěstí nejsem na víno příliš zvyklý. Vyrostl jsem na pivu. Po už nevím kolikáté sklenici jsem si tak také vzpomněl na vtip. Jistě ho znáte. Vtip z prvního stupně základní školy o tom, jak poloslepý vede slepého lesem. Tuším, že jdou k babičce.
Po další sklenici jsem se rozhodl o tento vtip se společností podělit.
„Poloslepý a slepý kráčejí lesem,“ začal jsem.
Přítomní ztichli a Arlene mě kopla do holeně.
Nevnímal jsem ji.
„...když tu mu větev vyšlehne jediné zdravé oko,“ rozkládal jsem dál.
Kdosi si odkašlal.
Ale já nepřestal.
„,Tak jsme došli,‘ řekne pololepý. A slepý odpoví: ,Nazdar babi.‘“
Ticho.
A odsuzující pohledy. Snad to v angličtině tak nevyzní.
Arlene mě ještě jednou kopla do holeně, ostatní se ode mě odvrátili. Dělat si legraci z tělesně postižených. To může jen barbar z Východní Evropy.
„A jak se daří dceři?“ snažila se Arlene zachránit situaci. „Tuším, že letos bude promovat...“
Celou cestu domů na mě nepromluvila. Teprve když taxi (jež laskavě zaplatila firma) zastavilo před domem, odevzdaně pronesla: „Jseš vůbec normální? Na firemní večeři vtipkovat o nevidomých.“
Sdělil jsem jí, že normální nejsem, a usadil se na židli.
