Pokud děti občas napomenete, utiskujete tím jejich osobnost, tvrdí někteří. A co teprve, když ty nebohé děti najdou v lednici z kůže staženou mrtvolku. To se potom návštěva ne zrovna vydaří. (Příběh z Ameriky.)
Nejsem družný, avšak družit se musím. Máme návštěvu. Sestřenice (ne má, ale ženy) nás obdařila svou přítomností. Celá její rodina je tu. Manžel a dvě malé dcery. Chybějí jim přední zuby a do všeho vlezou. Nyní právě zkoumají, co máme v zásuvkách. Z jakéhosi důvodu to nikoho nezajímá. Kromě mě. Napomenu je tedy a co nejšetrněji jim sdělím, že cizím lidem se do věcí neleze.
„My přece nejsem cizí!“ odvětí sestřenice s úsměvem.
Bohužel.
Manžel sestřenice se taktéž usměje. Je slušivě oblečen. Moderní, extrémně úzké džíny s ještě užšími nohavicemi a nízkým pasem, hezounký svetřík. Hladce oholená tvář a trocha stříbra v černých vlasech. Vypadám vedle něj značně neadekvátně. Tlusté tepláky (neboť tu v zimě máme značnou zimu), flanelová košile a mikina s vytahanou kapucí a odřenými rukávy. K tomu jsem neoholen a neučesán, neboť je neděle. „Po zimě tě vezmu na golf,“ sděluje mi radostně. Vyhrožuje mi takhle už asi deset let.
Neurčitě přikývnu a ohlédnu se po dětech. Dívenky se zjevně rozhodly nám zdemolovat nábytek. Udělaly si z něj trampolínu. Jedna skáče po křesle a druhá po gauči. Léty posedávání znavené dřevo sténá a skřípe. Bojím se, že brzy praskne. Také se, ke svému údivu, trochu bojím i o ty dvě ratolesti. „Holky, opatrně!“ napomenu je.
Jejich matka okamžitě napomene mě. Prý tím věčným káráním utiskuji jejich osobnost. „Samy musí přijít na to, co je správné. Jedině tak se jejich osobitá osobnost plně rozvine.“
„A co když se dřív přizabijou?“ zeptám se, ale to už zasáhne Arlene. „Proč Larrymu nenabídneš pivo?“
Vstanu tedy. Larry vstane také. Následuje mě k lednici.
„Co si dáš? Pilsner Urquell nebo místní Summit?“
„Tuhle jsme byli po práci v jednom mikropivovaru,“ řekne namísto odpovědi, „a tam měli fakt úžasný pivo. S ibiškem a mexickými papričkami.“
„Summit,“ vyberu za něj a podám mu láhev.
„Na zdraví.“
Přiťukneme si a opřeme se o linku. Larry se rozhovoří o golfu. Vystavěl si na něm kariéru. V práci je nejlepším golfistou. Klienti firmy, u níž pracuje, jeho um náležitě oceňují a Larry tak rychle šplhá vzhůru po firemním žebříčku. Poslouchám ho sotva na půl ucha. Stejně tak nevěnuji příliš pozornosti diskuzi u stolu. Sestřenice zrovna vypráví Arlene cosi o Bobíkovi – zvířátku, jež koupili holčičkám pro radost. „Je tak roztomilý! Jakej má čumáček. A ta očička! Jako korálky! A dcerky Bobíka tak milují!“
Jelikož mlčím, musím pít. Má láhev je tak brzo prázdná. Také je to jen třetinka.
„Ještě jedno?“ zeptám se zdvořile.
Larry zavrtí hlavou. Řídí. A ještě nedopil.
Přistoupím k lednici. Otevřu ji dokořán a sehnu se.
„Co to je?“ ozve se mi za uchem
Obrátím se.
Holčičky stojí za mnou a s otevřenýma očkama zírají na cosi uvnitř.
Z kůže stažená mrtvolka. Ráno jsem ji hrdě přinesl domů. Musel jsem pro ni do poněkud omšelé čtvrti obývané z větší části přistěhovalci. Jinde se něco takového nedá koupit.
„Tohle?“ ukážu na mrtvolku. „To je králík. Zítra ho budeme mít k večeři.“
Ticho. A potom vzlyk, pláč a srdceryvný ryk.
„Mami! Mami! On zabil Bobíka! Mami, mami! On ho chce sníst!“
Tak Bobík je králík, poněkud opožděně, pochopím.
Pohlédnu na mrtvého králíčka hopsáčka a raději zavřu lednici.
Děti visí na sestřenici. Z očí se jim řinou slzy, tělíčka se chvějí zoufalstvím. Mám takový neblahý pocit, že jsem jim právě nenávratně poničil osobnost.
