Tehdy a nyní. Ničivý živel připomene dávné chvíle a snad ne nadobro ztracené city. (Příběh z Ameriky.)
Tiskneme se k sobě. Venku je podivná nazelenalá tma, přestože je deset dopoledne. Z koupelny ven nevidíme, ale té děsivé tmy jsme si velmi dobře vědomi. Sirény kvílejí. Rádio hovoří. „Okamžitě vyhledejte úkryt!“ přikazuje nám. „Nejlépe ve sklepě. Pokud sklep nemáte, schovejte se ve vnitřní části domu, daleko od oken. Například v koupelně...“ Cítím její dech, její dotek. Skutečně jsme se znovu setkali jen proto, abychom si v náručí zemřeli? Dlouhých šest měsíců jsme se neviděli. Čekal jsem na vízum, ona čekala na mě. A teď tu jsem. Nemluvíme. Slova jsou zbytečná. Pohled a dotek vše vypoví. Venku skučí sirény. Na zamračeném nebi se zlověstně točí temný trychtýř...
Zdá se to nedávno. A přitom uplynulo tolik let. Opět stojím s Arlene v koupelně. Venku je opět ta nazelenalá tma. Opět kvílejí sirény. Na okamžik ji vidím takovou, jaká byla tenkrát. Mladá, plná života. Milující. Také jsem ji miloval.
Sirény nepřestávají kvílet. Jsem rozechvěn, snad i dojat. Člověk je smrtelný, život je křehký. A tak strašně krátký. Když budeme mít smůlu zemřeme za pár minut. Když štěstí, zemřeme za pětadvacet, třicet let. Když jsem tu s ní stál před lety, vše bylo tak jiné. Sirény tehdy utichly, smrt nás minula a my mysleli, že budeme žít navěky. Navěky mladí, navěky zdraví, navěky zamilovaní. Život pro nás začínal a nikdy neměl skončit. Jak krutě jsme se mýlili. (Vím, mýlí se tak všichni. Znal jsem pouze jednoho člověka, jenž si od dětství uvědomoval prchavost života. Ten člověk neměl mládí.) Tolik času, celý život před sebou. Mnoho jsem hodlal vykonat. Vedle Arlene se vše zdálo tak jednoduché. Kam se ten čas poděl?
Její paže se otřela o mou a vytrhla mě ze snění. Měl bych jí říct něco hezkého, obejmout ji, vznítit city, jež kdesi uvnitř stále ještě doutnají. Vždyť je to stále ona, jen už ne dívka, ale žena.
Otočil jsem se k ní. Naše pohledy se střetly a já promluvil: „To opravdu nemůže být dne, kdy se nás příroda nesnaží zabít? V zimě blizard, teď zase tornádo.“
Vzdychla a odvrátila se.
Mlčíme. Sirény jedna po druhé umlkají. Tma bledne, jakoby se mělo rozednít. Do nastalého ticha pípne mobil. Zpráva od syna. Dvě stručná slova: „Jste ok?“
„Vzpomněl si,“ řekne Arlene. „Ani se neobtěžuje zavolat,“ řeknu já.
