Poslední videopůjčovna

V novinách vyšla stručná zpráva, že v našem (zhruba čtyřmiliónovém městě) zavřela poslední videopůjčovna. Časy, ty se vskutku mění. (Příběh ze současné Ameriky)

Papír novin něžně šustí a záchodové prkýnko příjemně hřeje. Sedím na něm již hodnou chvíli, k nelibosti Arlene. Nechápe mě. Nejspíš je to opravdu pouze mužská kratochvíle hovět si na záchodě. I když většina mužů si dnes jistě hoví s chytrým telefonem v ruce. Osobně dávám přednost skutečným novinám nad těmi virtuálními. Poddajný papír se ohýbá pod prsty. Čtu si.

Černá písmenka a barevné fotografie. Titulky a odstavce. Z jednoho se dozvídám o poslední videopůjčovně ve městě. Zavřela. Čtyři miliony lidí. A ani ta jedna jediná videopůjčovna se neuživí. Všichni zřejmě koukají na Netflix.

Také koukáme na Netflix, uvědomím si a přestanu si hovět. S novinami napochoduju před Arlene. „Přečti si to,“ sdělím jí a strčím jí je před nos.

Zcela nepochopitelně se odtáhne.

Myslím na tu zprávu zbytek dne. Což představuje necelé dvě hodiny neboť musím na hodinu švédštiny. Kupodivu se i těším.

Sněží, přestože dle kalendáře je jaro. Nadýchané vločky se snášejí z nebes a uléhají na dálnici. Zatím jich není mnoho. Cesta tak příjemně ubíhá a neuplyne ani půlhodinka a vcházím do třídy.

Všichni už tu jsou. Samí senioři, kromě Ingrid, naší paní učitelky.

Přátelsky se s nimi přivítám a usednu vedle Friedricha. Ingrid vzhlédne k hodinám a zahájí výuku.

„Jak jste strávili víkend?“ zeptá se a, aby se ujistila, že i ti nejtupější z nás jí porozuměli, dodá: „Co jste dělali v sobotu a v neděli?“

Zapátrám pamětí. Co že jsem to dělal? Nemohu si vzpomenout.

„No tak! Kdo začne?“ naléhá.

Vyhýbám se jejímu pohledu. Mám strach, aby mě nevyvolala.

Naštěstí se slova chopí Friedrich. „V sobotu a v neděli,“ řekne nejistou švédštinou „mi nebylo dobře. Byl jsem po chemoterapii.“

„Cože?“ zeptá se ho Linda.

„Byl jsem po chemoterapii,“ Friedrich odvětí, tentokrát anglicky. „Mám rakovinu.“

„Ne,“ řekne Linda.

„Ano,“ řekne Friedrich.

„Čeho?“ řekne Doug, bývalý doktor.

Friedrich mu to sdělí a nastane ticho. Ani Ingrid neví, co říct. A co se vlastně v takovouto chvíli říká? To nic není? Z toho se vyležíš?

„To nic není,“ pronese sám Friedrich. „Prý se to zachytilo zavčas.“

Přikývneme a Friedrich opět promluví. Je jediný, kdo v tuto chvíli mluvit dokáže. „A co jsi dělala v sobotu ty?“ zeptá se, švédsky, Lindy.

Linda se zavrtí. „V sobotu a v neděli jsem uklízela,“ odvětí.

A opět ticho. Soucitné oči žen upřené na Friedricha, mužské oči upřené do prázdna. Chtěl bych říci něco povzbudivého, nic mě ale nenapadá. Mám ho rád. To mu ale říct nemůžu. Anebo ano?

Neřekl jsem to.

Hodina skončila a já se nevyjádřil. Ani do hospody jsem ho nepozval. Vím, že ho domů vozí žena a že nechce, aby na něj čekala. „Tak na shledanou,“ zamumlal jsem pouze a zdráhavě odešel.

A teď tu sedím s Ingrid u stolu. Před sebou čerstvě natočený Czechvar a za oknem ulici. Bílý sníh a mléčná zář pouliční lampy. Padá na dvě postavy. Friedrich a jeho žena. Kráčejí k nedalekému automobilu. Jeden o druhého se opírají a opatrně našlapují, aby neuklouzli na sněhu. Vyprovázím je pohledem.

„Víš, že zavřela poslední videopůjčovna ve městě?“ zeptám se Ingrid, když splynou se stínem. Přisvědčí. Ani jednoho z nás to nyní až tak nezajímá, o něčem se ale bavit musíme.