Hrozba fyzické újmy a hromadné žaloby. Takový poprask způsobila česká knížka pro předškoláky na Zimní besídce základní školy. (Příběh z Ameriky.)
Ubohé děti, jak sardinky namačkané v plechové konzervě. Každé ráno je ta konzerva kamsi odveze. Rodiče se dívají, jak jejich ratolesti mizí v zatáčce, a doufají, že je ten neznámý muž se špatným chrupem skutečně dopraví tam, kam má. Pobledlé dětské tvářičky rozpláclé o okno zoufale shlížejí na ubíhající svět. Ty jejich polapené tváře mě deprimují. A autobus se vzdaluje. Svou ulici a svou čtvrť zanechaly daleko za sebou. Před nimi i za nimi se táhne lhostejná dálnice.
Sedmiletý hošík, na svůj věk příliš drobný, s dlouhými pokroucenými vlásky, se zavrtí; už tu sedí na jemu předepsané sedačce půl hodiny. Kdesi vzadu je jeho kamarád. Tak rád by si s ním promluvil. Hošík se znovu zavrtí a pak se nadzvedne a ohlédne se. Jeho zrak zachytí známý obličej. Chlapci se usmějí. „Sednout!“ napomene je řidičův podrážděný hlas. Hošík sebou trhne a poslušně se vmáčkne do sedadla.
Z plechového autobusu je naženou do betonové budovy. Místnost bez oken, nepřirozené světlo fluorescenční zářivky, nepřirozený úsměv paní učitelky. Vyděšené zraky marně pátrají po povědomé tváři. Každý rok třídy na doporučení psychologů zpřeházejí, přátelství, jež se za minulý rok utvořila, zpřetrhají. Někdo by měl každý rok zpřeházet životy těch psychologů. Poslat je každý rok do jiné práce, rok co rok jim přidělit jiné kolegy. Jistě by to ocenili tak, jak to oceňují tyto děti.
Paní učitelka, taktéž každý rok jiná, je přivítá a, jak jí bylo nařízeno, zahrne děti zákazy a příkazy. Hlavičky poslušně přikyvují. Žádné sladkosti, káže paní učitelka. Ani k svačině, ani jindy. Pouze jeden den v roce, na Valentýna, smějí do třídy přinést bonbóny a podělit se o ně se spolužáky. Avšak musejí podarovat každého anebo nikoho. A darovaný bonbón nesmějí sníst v prostorách školy, ale až doma. Na vše je předpis. Sukně a šortky nesmějí být kratší než předepsaná délka. Pokud o hodině výtvarné výchovy kreslí lidskou postavu, jimi nakreslená postava musí být oblečená a musí mít skrytý pupík. Spolužáků se nesmějí dotýkat. O svačinu se nesmějí dělit. Na chodbách mohou chodit pouze vpravo a hovořit hlasem, jehož intenzita nepřesáhne první stupeň. Před školní budovou je povolen stupeň druhý. V případě tísně je možno zvýšit hlas až na stupeň čtvrtý...
Je mi jich líto.
Avšak není mi líto jejich rodičů, jež všechny tyto předpisy, omezení a zákazy slepě odkývají. A už vůbec ne těch, co se jich hystericky dovolávají. „Vyloučit ze školy, potrestat, zadupat!“ křičí matka. „Zaplatit odškodnění za duševní újmu,“ křičí otec a s právníkem sepisuje žalobu, neboť se na jejich synka kdosi nepěkně podíval.
I mě chtěli žalovat.
Synovi bylo osm a já byl přítomen na Zimní besídce. (Vánoční besídky jsou na školách přirozeně zakázány, neb ne všechny rodiny slaví Vánoce). Donutili mě. Měl jsem dětem říci něco o svém rodném jazyce. Vzal jsem si na pomoc knihu, z níž jsem doma synovi občas četl; Pepík se chystá do školy, tuším, se jmenovala.
Celý nesvůj jsem se usadil na židli vedle stolku s ovocem (vánoční cukroví je samozřejmě taktéž zakázáno) a jal se předčítat: „Ahoj, já jsem Pepík.“ Rozhlédl jsem se. Děti a matky, jichž bylo přítomno asi deset, na mě nechápavě zíraly. Přeložil jsem tedy co Ahoj, já jsem Pepík znamená. Nezdálo se, že by je to obzvlášť nadchlo. Přesto jsem přečetl ještě pár vět (měl jsem za úkol děti zabavit na patnáct minut; po mém vystoupení následovala zdravá svačina a poté jakási hra, výchovná, bezpečná a bez jakékoli kontroverze, kterou připravila jedna z matek) a pak knihu zavřel a jal se hovořit o pozdravech. „Ahoj, čau, nazdar; tak zdravíme kamarády. Dospělé zdravíme dobrý den...“
„Mohou se děti na tu knížku podívat?“ přerušila mě paní učitelka, jež si zřetelně uvědomovala nudu a lhostejnost, zračící se v dětských tvářičkách.
„Ale jistě,“ odvětil jsem a nechal knihu o Pepíkovi kolovat.
Kniha děti zaujala víc než moje přednáška. Byla plná obrázků. Hovořil jsem dál, ale nikdo mě neposlouchal. Děti obracely stránky, prstem si na obrázky ukazovaly a tiše šeptaly. A pak, náhle a znenadání, šeptat přestaly. Nastalo naprosté ticho. Tvářičky strnuly, v očích se zjevil děs, horor, šok. Také jsem zmlkl. Pot mi vyrašil na čele. Vzpomněl jsem si na kapitolu, jež se v knize nachází a jež popisuje rozdíly mezi Pepíkem a Janičkou. Na jedné stránce šikovně, nepochybně akademickým malířem, vyvedený Pepík, na druhé Janička. Nejen že nemají v souladu se školním řádem zahalený pupík, ale Pepíkovi je také vidět pindík a Janičce pipinka! Jak jsem na to mohl zapomenout! Děti jen němě zíraly.
A pak se jeden chlapec zasmál a najednou se smály všechny. Ručičky, jež držely knihu, se zvedly a přítomné matky spatřily Pepíka a Janičku. Málem omdlely. Zřejmě nikdy předtím pindíka a pipinku neviděly. Nastala mela. Několik matek nadále omdlévalo, jiné mě chtěly na místě ukřižovat. Paní učitelka mě musela chránit vlastním tělem. Spasit mě mohl jedině útěk. Popadl jsem syna a tu odpornou, nemravnou, zvrhlou knihu a prchal před běsnícími matkami.
Chudák syn! Málem ho tehdy vyloučili ze školy. Paní učitelce a paní ředitelce se nějakým zázrakem nakonec podařilo uklidnit hysterické matky a rozhořčené otce a škola i já se vyhnuli jak trestnímu stíhání tak civilní žalobě. Na žádnou školní besídku jsem již samozřejmě nikdy pozván nebyl. A náš syn již nikdy nebyl pozván do domovů svých spořádaných spolužáků. Dodnes mi neodpustil.
