Když děti vyletí z hnízda, zůstane po nich prázdný pokoj a velká spousta vzpomínek. (Příběh z Ameriky.)
Veškerý nábytek tu po něm zůstal a také něco z jeho věcí. Knihy a knížky, cédéčka, kaktus a Rubikova kostka na polici. Zbytek je v garáži. Proč je tak těžké se s tím vším rozloučit?
Chybí mi. A vím, že chybí i jí. Dobře si pamatuju, jak jsme ho sem přinesli. Takové prťavé nic. Tak drobné a tak křehké. A tak živé. Hýbal se, slintal, vyvaloval oči. Ani na okamžik se nechtěl odloučit od Arlene. Když ho položila do postýlky, začal naříkat. Stáli jsme nad ním jako ti Sekorovi mravenečci. Čtyři stáli u postýlky, pátý těšil: „Neplakej! Zafoukám ti na bolístku, do rána ti bude hej!“ Jenom nás nebylo pět. Byli jsme sami dva. Bezradní a plní jakési úcty a bázně. Tehdy jsem se poprvé opravdu cítil otcem. V porodnici byla sestřička a doktoři, tady nebyl nikdo. Jen Arlene a já. A ten tvoreček, v němž je kus mě a kus jí a za něhož cítím tak strašlivou zodpovědnost.
A teď je pryč. Jen ten pokoj tu zůstal. A vzpomínky. Sladší než přítomnost. I ty probděné noci zpětně dojímají. Nespal čtyři roky. Každých pár hodin se probouzel, noc co noc. Přiváděl nás k šílenství. Čtyři roky beze spánku. Neustále znavení a uzívaní, pamatuju si to, jakoby to bylo dnes. Uléhám a zavírám oči. A sotva se vědomí vytratí, k mým uším dolehne řev. Trhnu sebou, avšak oči neotvírám. Předstírám, že nadále spím. Arlene činí totéž. Souboj. Kdo z nás to vydrží déle? Dětský pláč zní domovem.
Arlene do mě dloubne a já, proklínaje celý svět, přece jen vstanu. Žehrajíce na svůj osud, klopýtám do pokojíčku. Syn sedí ve své postýlce, oči nepřítomně vytřeštěné, zoufale pláče a vzlyká. „Ale no tak,“ zabručím a dotknu se jeho tváře. Rozmrzelost se okamžitě mění v paniku. Překotně rozsvěcím a hledám teploměr. Přibíhá Arlene. „Co se děje?“ „Je jak kamna!“ Syn přestává křičet. Pouze vzlykne, když mu teploměr vjede do zadečku. Skoro čtyřicítka. Lék proti horečce! Kam jsme ho jen dali? „Tak dělej!“ „Nemůžu ho najít!“ „Ve skříňce v koupelně!“ „Tam jsem se díval!“ Konečně lék nacházím. Několik kapek do kalíšku. „Polykej!“
Něco jsme do něj přece dostali, horečka ale neklesá. „Zábaly!“ Chladná voda se dotkne rozpálené kůže a ručičky a nožičky sebou škubnou. Srdceryvný pláč. Svírá nás děsivý strach. Strach o to drobné stvořeníčko...
Probděli jsme nad ním celou noc. K ránu, když horečka přece jen ustoupila, jsem Arlene poslal aspoň na těch pár zbývajících hodin spát. Znavenou rukou se dotkla mého ramene. Něžně a vděčně. Kam se to všechno podělo?
Uchopil jsem Rubikovu kostku a usedl s ní na synovu postel. Už se nejspíš nevrátí. Je opravdu možné, že je dospělý?
