Stříbrný dolar, vztyčený prostředníček a srážka s poněkud agresivním jedincem. Déšť takřka biblických proporcí a střelba na škole. (Příběh ze současné Ameriky.)
Victorovým dětem se bohudík nic nestalo. V jejich škole žádný střelec nebyl. Bobíkovi se nechtělo dělat domácí úkoly a tak na polici oznámil, že se v budově školy pohybuje po zuby ozbrojené individuum.
Jinde takové štěstí neměli. Na druhém konci této rozlehlé země se skutečně střílelo. Sedmnáct mrtvých dětí. Byly toho plné noviny. A internet. A rádio. A televize. Mimořádné zpravodajství, živé zpravodajství, rozhovory, debaty, kondolence. Fotografie střelce a fotografie obětí a slzy pozůstalých. Všudypřítomné kamery. A samozřejmě politici. Jeden po druhém do kamery vyjádřili zděšení a místo jakéhokoli smysluplného činu nabídli národu neupřímnou soustrast a neúčinné modlitby. V práci se pochopitelně nikdo o ničem nezmínil. Ten rozpor nemohl být větší. Hysterické zpravodajství a mlčící Ústav pro studium dopravy. Kontroverzní témata na pracoviště nepatří.
A k tomu se rozpršelo. Voda se lila z nebes, jakoby snad konečně měl přijít konec světa. Ani bych se tomu nedivil. Přesto jsem se šel místo oběda projít. Či snad právě proto. Co jiného jsem mohl dělat? Tlachat nad kung-paem z mikrovlnky o počasí?
Chodil jsem ulicemi nazdařbůh. Kromě mě v nich nikdo nebyl. Miliónové město. Kde všichni jsou?
Blikající neón a nápis Otevřeno. Vlezl jsem do krámu a zase z něj vylezl. Prodavačka se usmívala, jakoby se nic nestalo. Den jako každý jiný.
Na chodníku před krámem ležela mince. Velká a lesklá. Sehnul jsem se pro ni.
Stříbrný dolar. Portrét jakéhosi prezidenta a slovo SVOBODA. Otřel jsem dolar o rukáv a strčil jej do kapsy. Ukázal bych ho synovi, ten je ale tisíc mil daleko. Nikdy si na ty vzdálenosti nezvyknu.
Přiměl jsem se k pohybu.
Došel jsem skoro až na konec ulice, když se zpoza rohu vyřítilo auto. Projelo kolem, aniž by byť jen trochu zpomalilo, a celého mě postříkalo. Voda a bláto.
Ukázal jsem autu vztyčený prostředníček, neb jsem nepředpokládal, že zastaví. Zastavilo.
Zastavil jsem se tedy také a čekal, co bude dál. Nejsem žádný rváč. Naposledy jsem se popral na základní škole.
Okamžik se nedělo nic a pak se otevřely dveře. Ze dveří se vynořila hlava.
„Chceš, abych tě zrušil?“ zeptala se.
Odvětil jsem způsobně, že snad raději ani ne.
„Já totiž nejsem jen tak někdo,“ hlava doplnila. „Já si odseděl pět let.“
Obdivně jsem vydechl.
Ticho. Hlava si mě poměřovala a já přemýšlel, zda bych se měl rozběhnout. Zmizet, než se za hlavou z auta vynoří i tělo. Či ruka se zbraní.
Pršelo čím dál víc.
Naštěstí.
„Dej si na mě bacha,“ řekla hlava, jež již zřejmě nechtěla více moknout. „Příště tě zruším,“ slíbila mi ještě a zmizela uvnitř auta.
Motor zasténal a auto se rozjelo.
Také jsem vykročil. Pro jistotu směrem opačným.
Dál jsem brouzdal ulicemi, přestože jsem už měl být dávno zpátky v práci. V kapse jsem svíral stříbrnou minci, aniž bych věděl proč. Nepřestávalo pršet. Přívaly deště a tíha, jež žádná voda nedokáže odplavit.
