Zpřeházené ponožky, nahota, do ticha ponořené pracoviště a strach o ty nejbližší. (Příběh ze současné Ameriky.)
Sním krásný sen. Jsme s Arlene na jezeře. Loďka se houpá a slunce hřeje. Nad hlavou nám poletují racci, průzračná voda je plná ryb. Mávají nám ocasní ploutví. Také jim mávám. Proč ne? Arlene nemává. Vzdaluje se. Rozpouští se v modři nebe. Snažím se ji zachytit, než mi nadobro zmizí. Zoufale hrábnu do prázdna a s trhnutím otevřu oči. Nejsme na jezeře. Ležíme v posteli.
Vteřina nehybného ticha, načež Arlene vstává. Z polštáře zvedne rozcuchanou hlavu a natáhne se po budíku, dříve než stihne zazvonit.
Dívám se, jak odchází.
Ranní hygiena. Záchod a sprcha. Vystřídáme se v koupelně. Když se vrátím do ložnice, zrovna se obléká. Přirozená nahota. Takových let se před sebou svlékáme a oblékáme. Pamatuje si ještě na garsonku na malém městě kdesi v centru Evropy? S šaty jsme tenkrát odložili veškeré rozpaky.
Zeptal bych se jí na to, ale nemá čas. Já vlastně také ne. Jsem zaneprázdněn. Nemůžu najít dvě stejné ponožky.
Arlene snídá a já se stále ještě přehrabuju v zásuvce. Černá a modrá, hnědá a šedá, ponožka se vzorkem a ponožka bez vzorku, další s dírou na patě a jiná s dírou na palci.
A čas běží. Už jsem měl být na cestě.
Samozřejmě že jsem kvůli těm ponožkám dorazil do práce zase jako poslední. Avšak tentokrát to nikomu nevadilo. Nikdo mi nic neřekl. Nikdo významně nevzhlížel k hodinám, nikdo mi nic nevyčítal, nikdo mě nesháněl, nikdo po mně nic nechtěl. Něco nebylo v pořádku. Když jsem se pomocí plastikové průkazky zaměstnance vpustil skrz skleněné dveře do našeho oddělení, nestřetl jsem se ani s uvzdychanou šéfovou ani s nikým jiným. Chodba byla vylidněná. Všichni seděli ve svých kancelářích na svých židlích. Po celém oddělení panovalo hrobové ticho. Nikdo s nikým nemluvil. Ani ty telefony nezvonily.
Usadil jsem se tedy také na svou židli, zapnul počítač a čekal, až se spustí. Měl jsem rozpracovaných několik projektů, jeden zbytečnější než ten druhý. Nechtělo se mi do nich. Zíral jsem na monitor a odkládal okamžik, kdy chtě nechtě přece jen budu muset zahájit svůj pracovní den.
Z nečinnosti mě vytrhla šéfová. Zaklepala na dveře, přestože dle nepsaného pravidla byly dokořán, bez vyzvání vlezla dovnitř a, což bylo nepříjemné, pečlivě za sebou zavřela. To už si zase ten vůl stěžoval, napadlo mě. Vzpomněl jsem si, jak se na poslední poradě plánovala jakási oslava. Kolega Victor se vyjádřil, že by bylo fantastické, kdybychom na ní hráli zábavné společenské hry. Tím by se utužil náš tým. Namítl jsem, že toho není třeba, že náš tým je již dostatečně utužen. Dotklo se ho to.
Šéfová se rozpačitě rozhlédla. Zjevně si chtěla sednout, avšak do mé kobky se vešla pouze jedna židle. A na ní jsem seděl já. A tak se, aby na mě nemluvila z takové výše, alespoň opřela o stůl, čímž mi ukázala podprsenkou sevřená ňadra, neboť na sobě měla pletený svetr s velkorysým výstřihem. Snažil jsem se na ta ňadra nedívat.
Těžce vzdychla a otevřela rudou rtěnkou zmalovaná ústa.
Sdělila mi, že na střední škole na předměstí pojmenovaném Nová Naděje (New Hope), jež realističtěji založení usedlíci nazývají Žádná Naděje (No Hope), byl dnes ráno vyhlášen kód aktivní střelec.
„Do tý školy chodí obě Victorovy děti,“ dodala a ohlédla se, zřejmě aby se přesvědčila, že se tu Victor znenadání nezjevil.
„To je strašné,“ odvětil jsem. Popravdě, strašné to bylo. Ty nebohé děti přeci nemohou za to, že mají za otce takového blba. „Opravdu se tam střílí?“
Šéfová pokrčila rameny. Okamžik hledala, co více říci, a nakonec ještě jednou vzdychla a, poněkud zdráhavě, mne opustila.
Zadíval jsem se do chodby. Zíral jsem do ní tupě a zcela bezúčelně. A pak jsem uchopil telefon a vytočil jedno z mála čísel, jež si pamatuju.
Syn to samozřejmě jako vždy nezvedl. Mechanický ženský hlas mě vyzval, ať po zaznění zvukového signálu zanechám vzkaz.
„Ahoj. Tady táta. Se chci jen zeptat, jak se vede a jestli jsi v pořádku.“
