Nejedu sám vánicí, jak zpívá Jiří Grossmann, ale v narvaném autobuse. A cesta je to kupodivu zábavná a obohacující. Dozvím se mnohé o kávě s exkrementy a o menopauze. (Příběh ze současné Ameriky.)
Autobusová zastávka. Čekáme tu dva. Já a postarší pán. Dělá, že mě nevidí, přestože nás od sebe dělí zhruba metr. Střídavě hledí k zemi a do dáli. Bílý sníh, černá tma a nažloutlá světla automobilů. A také neóny. Nálevna bez oken, v níž celý den nalévají dva ředěné drinky za cenu jednoho. Kouří před ní skupinka maníků. Ani ten blizard je neodradí.
Vytáhnu mobil a sundám si rukavici. Zkřehlým prstem odemknu obrazovku a otevřu aplikaci. Po dvacáté si přečtu tu samou informaci. Autobus tu měl již dávno být. Měl, ale není. Auta se kloužou po silnici. Některá pomalu a jiná rychleji. Klaksony nespokojeně houkají.
Konečně autobus přijíždí.
Je zcela plný. Někteří cestující sedí a jiní stojí. Také si stoupnu, přestože jedno místo tu přece je. Na třech sedačkách přede mnou sedí dvě objemné ženy v přiléhavých legínách. Snad sestry. Je zřejmé, že bych se k nim nevešel. Chytnu se tedy držadla a autobus se rozjede.
Kvílení pneumatik, jinak ticho. Nikdo s nikým nemluví, nikdo si nikoho nevšímá. Oči cestujících jsou upřené do prázdna či na telefony. Proto mě její dotyk tak překvapí. „Máme tu místo,“ řekne mi a o několik centimetrů se posune. Vmáčknu se vedle ně.
Tísníme se. Já a ty dvě ženy. Další žena, taktéž v přiléhavém oblečení, sedí o něco dál naproti. Zjevně se s ní ty dvě neznají, stejně tak jako se neznají ostatní cestující. Na rozdíl od nich, však na sebe promluví.
„Kam jedete?“ zeptá se ta vzdálenější. Hovoří zvučným hlasem, jenž se rozléhá po celém autobuse.
„Na čtyřicátou čtvrtou,“ odpoví, taktéž zvučně, ta jež sedí vedle mne.
„Já na padesátou první. Jste vobě vodsud?“
Žena vedle mě přisvědčí. „Dcera se narodila v Metodistický nemocnici.“
„Dcera? To je tvoje dcera? Nekecej.“
Také jsem překvapený.
„Já myslela, že jste sestry. Kolik platíte za nájem?“
„Jedenáct set.“
„To je drahý. Já platím devět stovek za dva pokoje.“
„Taky se chceme přestěhovat. Muž se se mnou rozešel.“
„Chlapi!“
Neubráním se úsměvu. Ostatní cestující se neusmívají. Dál sklápějí zraky a tváří se, jakoby tu nebyli.
„A kam se chcete stěhovat?“
„Do Texasu.“
Vzdálenější žena souhlasně přikývne. „Tam je to lepší. Já tam sice nebyla, zato jsem byla na Floridě. Na jihu jsou lidi chytřejší. Rychlejc myslej. Tady v tý zimě, každýmu zamrzne mozek.“
Dál se usmívám. Následuje hlasitá a vášnivá rozprava o tom, jak to tu v porovnání s jihem za nic nestojí a jak místní jsou tupí a pomalí.
„Já pracuju v kavárně,“ přispěchá s troškou do mlýna dcera.
„Neříkej.“
„V nóbl kavárně,“ matka upřesní a dceru pobídne: „Řekni jí vo těch hovínkách.“
„Vo čem?“
„Prodáváme kafe s hovínkama,“ dcera řekne a na vysvětlenou dodá: „Nějaký zvíře, prý něco jako kočka, sežere kávový zrnka a pak je zase vykadí. A my to prodáváme a stojí to šílený prachy.“
„To není možný!“ podiví se vzdálenější žena. „A lidi to kupujou?“
„Kupujou. A za kolik!“
Žena jen nevříceně vrtí hlavou. „Lidi z tý zimy snad úplně zblbli.“
Směju se. Než dojedeme z jedné čtvrti do druhé, ženy změní téma. Baví se nyní o přechodu. V přetopeném autobuse se zuřivě potí. Můžou za to prý hormony a také řidič. Zeptal bych se jich, zda by se jim to mohlo stát i na jihu, raději ale mlčím.
Autobus zastaví, kdosi vystoupí a žena, jež seděla vedle mne, si přesedne. „To já jen, abys měl víc místa,“ sdělí mi s úsměvem.
Než odpovím, ozve se ta vzdálenější z žen. „Ten se dobře baví! Celou dobu se tady kření, jak si užívá naši konverzaci.“
A jajaj. Snad jsem je neurazil. Ostatní cestující se po mně podívají. Najednou je zajímám.
„Odkud jsi?“ zeptá se mě ta, jež si odsedla. Nejspíš tím míní z které městské čtvrti. Proto ji překvapím svou odpovědí: „Z České republiky.“
„Cože? Z jaký republiky?“
„Z Československa... Z Evropy,“ dodám pro jistotu.
„Tak to teda nejsi vodsud?“
„Ne.“
Ženy spokojeně přikývnou.
„Co tě sem přivedlo?“
„Manželka.“
„Měli byste se přestěhovat na jih.“
Přátelská rada.
Mají jich pro mě víc. Bohužel musím vystupovat.
Srdečně se rozloučíme. Autobus zastaví a já vylezu do bouře. Mrazivý vítr, krystalky sněhu bodají do tváře. Z vyhřátého autobusu mi mávají tři ženy. Zvolna se vzdalují. Ostatní cestující civí na obrazovky.
