Nový žák to nemá nikdy lehké. Jak se mu povede ve třídě ostřílených seniorů? Pomůže mu Ingrid? A Ingmar Bergman? (Příběh z Ameriky.)
Zvedl jsem se ze židle. To jest, začal jsem přece jen něco dělat – učím se švédsky.
Proč zrovna švédsky, ptáte se. Snad proto, že jsem měl v mládí rád Bergmanovy filmy? Anebo proto, že se švédsky nikdo neučí? A že je to pro většinu (jež ve Švédsku nehodlá žít) zcela nepotřebný jazyk? Všichni se učí čínsky nebo španělsky. Ekonomicky důležité jazyky. Já se hodlám učit švédsky. Arlene mé rozhodnutí ani nekomentovala. Dříve by se podivila, proč zrovna švédštinu. Navrhla by mi něco více praktického. Ale teď se nad tím ani nepozastavila. Zlomila nade mnou hůl.
Snažím se. Přesvědčuji se, že jsem udělal dobře. Přesto lituji. První hodina byla strašná a druhá nebyla o nic lepší. Je nás tam sedm. V malé místnůstce bez oken, jež čpí hnilobou. Pět seniorů jejichž předci připluli ze Švédska (vyslechl jsem si historku, jak jeden předek byl tak natěšený na Ameriku, že vyskočil z lodi, ještě než přirazila ke břehu, a do své nové domoviny doplaval; jestli plaval prsa či kraul není známo), dále prastarý Němec, jehož rodiče utekli před válkou, a já. Říkají mi mladíku. Nejhorší z nich je Henrik, hlava kroužku. Scházejí se takto již bůhví kolikátým rokem, přesto většina toho až zas tolik říct neumí. Kromě Henrika, jenž býval vojákem a dostalo se mu speciálního vojenského kurzu švédštiny. Ten umí více. Do Švédska dokonce i zavítal. Podařilo se mu vystopoval své příbuzné a před několika lety je bez jakéhokoli varování navštívil. Jaké to muselo být překvapení, když se jednoho slunného letního dne zjevil na prahu útulného domku v jakési zapomenuté severské vesničce a muži, jenž mu na jeho naléhavé bušení otevřel, lámanou švédštinou plnou vojenských výrazů sdělil, že je jeho příbuzný z Ameriky, neboť jejich pradědečci byli bratranci...
Vstoupil jsem do místnosti, ještě se ani neposadil a Henrik na mě ihned spustil. Samozřejmě že švédsky. Dobře viděl, že mu nerozumím, přesto nepřestal. Hovořil afektovaně a významně na mě pohlížel. Bylo to velmi nepříjemné. K tomu jsem se musel všem představit. Zasypali mě otázkami. Zjevně jsem byl jediný, kdo kdy k jejich skupince přistoupil. Odpovídal jsem neochotně a jednoslabičně. Když se konečně přestali vyptávat, přišla paní učitelka a já se musel představit znovu.
Paní učitelka. Je jí asi jako mě a nenosí snubní prsten. Zato nosí náušnice. Obrovské náušnice, jež se třpytí ve svitu elektrické žárovky. Mluví plynně anglicky, ale stejně tak jako já si uchovala znatelný přízvuk. Hovoří jasně a často se směje. Neposedí. Tancuje po místnosti sem a tam. Pletená sukně s rozparkem se jen točí. Ráda nosí sukně s rozparkem a těsná trička, jež dávají vyniknout jejím křivkám.
Vůbec nevypadá jako Švédka. Dlouhé, velice tmavé, skoro až černé vlasy a rozhodně ne bledá kůže. Spíše Italka než Švédka. Není seversky chladná, ale jižně temperamentní. Nedá nám pokoj. Nutí nás mluvit. Něco pronese a my to musíme zopakovat. Já jí nerozumím ani slovo a tudíž opakovat odmítám. Což ji dráždí. „No jen se nestyďte!“ „Já se nestydím. Já nerozumím.“ „No tak to řekneme společně.“ A začne vydávat jakési zvuky, jež stěží dokáži napodobit. Neochotně cosi koktám. Senioři na mě zírají. Zvláště Henrik.
Hodina končí, když je již úplná tma. Spěchám k autu. Přece jen nejsme v nejbezpečnější části města. Nedaleko ječí policejní sirény. Na konci ulice, kde není nic, na jedné straně křovím zarostlá stráň, na druhé opuštěný sklad, míjím zastávku autobusu – plechová cedule přibitá k dřevěnému sloupu elektrického vedení. Vždy tam stojí mladá žena. Ve stejný večer, ve stejnou hodinu. Za tmy a sama. Nikde nikdo, pouze šustící křoví a mlčící sklad. Jak jednoduché by bylo... Myšlenku raději nedokončím. Šlápnu na plyn a za dvacet minut jsem na našem bezpečném předměstí.
Arlene už spí. Měl bych si jít také lehnout. Místo toho se ale usadím v kuchyni a otevřu sešitek se švédskými frázemi. Všechny mají shodné téma – rodina. Mí noví spolužáci mluví rádi o svých dětech a vůbec nejraději o vnoučatech. Vždy přitom ožijí. A omládnou. S jiskrou v oku a zářivým úsměvem znovu a znovu vyprávějí ty samé historky, dokola popisují ty pro ně tak drahocenné chvilky strávené s vnoučaty, jež žijí roztroušená po této obrovské zemi. Vnoučata nemám, myslím ale, že jim rozumím.
