Na veřejnosti se chovejte, jakoby vás někdo neustále natáčel. Tak zní rada experta. Každý má dnes chytrý telefon a je připraven jej použít. A proto nebuďte rasisty. (Příběh ze současné Ameriky.)
Nevím, jak to začalo. Nevěnoval jsem jim pozornost. Věnoval jsem ji hamburgeru před sebou. Pro opravdové chlapy se jmenoval. Zápolil jsem s ním již dobře čtvrt hodiny. A s každou ubíhající minutou jsem nabýval čím dál silnějšího přesvědčení, že opravdovým chlapem zřejmě nejsem. Mohl bych se na to zeptat Arlene. Anebo raději ne.
Hamburger pro opravdové chlapy to opravdu byl. Posuďte sami. Houska a mleté hovězí, na něm tlustě krájená slanina, na tlustě krájené slanině tence krájená slanina s příchutí medu, to zalité BBQ omáčkou z černého piva, k tomu česneková omáčka aioli, pro zdraví lupen salátu a plátek rajčete, a na vrch hranolky ze slaniny, neboť slaniny zjevně není nikdy dost. Zapíjel jsem tu hrůzu chutným, avšak těžkým pivem ve stylu IPA, a děsil se toho, co to se mnou udělá. Nejspíš nic pěkného. Nesmím se zapomenout cestou stavit pro toaletní papír. Doma ho už moc nemáme.
Pro tyto velkolepé myšlenky jsem propásl začátek. Že se děje cosi pozoruhodného, jsem zaznamenal, až když zvýšili hlas.
„Tady nemáte co dělat!“
Nastražil jsem uši.
„Dívejte se na mě, když s váma mluvím!“
Obrátil jsem se tedy.
Ti dva na mě ale nehleděli. Zírali na rodinu u vedlejšího stolu. Otec, matka, tři malé děti. Jedli. Taktéž hamburgery, neboť jsme byli v na hamburgery se specializující restauraci. Děti měly k hamburgeru hranolky, rodiče smažená cibulová kolečka. Nevím, proč jsem si toho všiml.
„Nedělej, že mi nerozumíš!“
Tak křikl muž asi pětapadesátiletý. Jeho společnice, pravděpodobně manželka, souhlasně přikývla.
Rodina s hamburgery nezareagovala. Rodiče předstírali, že neslyší; děti němě zíraly.
Což ty dva ještě více dopálilo.
Zprudka vstali. Židle zlověstně zaskřípaly. Muž si dal ruce v bok a výhružně se naklonil. I jeho společnice se naklonila. Natáhla paži, vztyčila ukazováček a zběsile jím šermovala.
„Táhněte zpátky do Mexika!“
Křičela, neboť byla rozhořčená. Nevšimla si proto, že jakýsi mladík scénu svědomitě natáčí na mobil.
„My jsme tady ale doma,“ odtušil otec, jenž je již nedokázal ignorovat.
Jeho slova ty dva zasáhla. Muž zrudl a žena se chytila za srdce.
„My jsme tady doma! My! Vy ne!“
Hlas se jí chvěl bolestí. Ostatní hosté nesouhlasně vrtěli hlavami. Mladík nepřestával natáčet. Raději jsem si poposedl, abych se ujistil, že nejsem v záběru. Věděl jsem, že se video z této večeře zcela jistě objeví na internetu.
A také ano.
Narazil jsem na ně náhodou o měsíce později. Seděl jsem v kuchyni a zdařile mrhal časem, když na mě vykouklo. Populární video. Statisíce shlédnutí. Také jsem je shlédl. A po té jiné, s tímto videem související. Úryvek z celostátního zpravodajství. Ukázali v něm část konfrontace, načež se rozhovořili. Hlasatelka zpráv a expert přes sociální sítě. Scénu pochopitelně odsoudili, zároveň však poskytli viníkům prostor pro obhajobu. Na videu zachycený muž ji nevyužil, žena ano. Zjevila se na obrazovce a sdělila nám, že taková ani trochu není, že se jen po těžkém dni dopustila chyby a že žádá o odpuštění. S pláčem dodala, že jim to video zničilo život. Firma, u níž pracovali, ji i jejího muže okamžitě propustila, a nikdo jiný je dosud nezaměstnal. Vzlykající nás zapřísahala, ať jí věříme, že se poučili, a ať jim přestaneme vyhrožovat smrtí.
Nutno říci, že hlasatelka pochopení neprojevila. Neprojevil je ani expert. Suše konstatoval, že si za to mohou sami, neboť se zprotivili všeobecné zásadě. „Na veřejnosti je nutno chovat se, jakoby nás každou chvíli někdo natáčel. Každý má dnes chytrý mobil a jakákoli naše interakce se tak může okamžitě dostat na internet. Rasismus si proto schovejte na doma.“
Rada nad zlato.
Zeptal jsem se Arlene, co si o tom myslí. Byla zrovna na záchodě. Zakřičela přes zavřené dveře, že má právě teď jiné starosti, neboť nemůže najít toaletní papír, a jestli jsem ho včera koupil.
Raději jsem ji nechal být.
