Člověk dnes musí být skutečně opatrný, aby se něčeho strašlivého nedopatřením nedopustil. (Příběh ze současné Ameriky)
Sotva jsem vešel do práce, odchytila mě šéfová. To už si zase na mě někdo stěžoval? Kdo ale? S Victorií teď vycházím více než dobře a s ostatními zaměstnanci udržuji chladně profesionální vztah. Co jsem komu udělal?
„Půjdeme ke mně.“
Dobrá tedy, půjdeme.
Poslušně vlezu do její kanceláře a posadím se na židli.
Čekání. Než za námi zavře dveře, než se sama usadí, než najde vhodná slova, než si dodá odvahy promluvit. Nádech, výdech, pohled na mne a pohled kamsi mimo mě. Co jsem to provedl? Anebo se mě chystá propustit? Dotace vysychají, finance se rok od roku ztenčující. Je snad načase celý ten náš ústav rozpustit?
Neubrání se povzdechu, načež konečně promluví. Jaká prý panuje v týmu atmosféra, vyzvídá.
„Výborná.“ Jaká jiná?
Další povzdech a další pohled kamsi do neurčita. Další otázka.
Jestli pak jí mám co říct o genderové diskriminaci.
„Ne.“
Prý ať tak nespěchám s odpovědí. Ať se řádně rozmyslím.
Čelo se mi při těch slovech opotí. Kolegyním občas totiž zírám na nohy. Zvláště těm mladším. To máme nejen genderovou diskriminaci, ale i věkovou. V duchu se ušklíbnu, a pak se skutečně vyděsím. Vzpomenu si na naši programovou koordinátorku. Když se tuhle sehnula pro krabici, vylezla jí zpod džín tanga. Proti své vůli jsem se po nich ohlédl a ona si toho všimla.
Tak to jsem v pérdeli jako ta tanga, pomyslím si chmurně. Měl jsem se ovládnout. Programová koordinátorka je sympatická ženská. Zřejmě ale nechce, abych jí civěl na zadek.
Šéfová mlčí a panika roste. Zběsile přemýšlím, jak zachránit situaci. Vyjádřit politování nad zvrhlým činem nebo zapírat? Vteřiny ubíhají. Výhružně a chmurně, zdá se mi.
„Tak kdo si na mě stěžoval?“ odevzdaně se zeptám.
„Na tebe nikdo,“ kupodivu odpoví.
Ulehčeně vydechnu a tvář se mi rozjasní.
„Tak o co jde?“
Pohlédne k zavřeným dveřím, jakoby se chtěla ujistit, že za nimi nikdo neposlouchá. „Asi bych ti to neměla říkat.“
Neměla, ale řekne. Známe se už tolik let. A svým způsobem jsme si blízcí.
Nadechne se a otevře ústa. „V pátek je ta oslava.“
„No a?“
„A když se plánovala, Joe řekl, že ženský by si měly vzít na starost jídlo. A Valerie se to dotklo.“
Přikývnu, neboť nevím, co bych řekl. Valerii sotva znám. Čerstvá absolventka, které se podvědomě tak nějak vyhýbám. Asi vím proč.
„Hluboce zakořeněné genderové stereotypy,“ šéfová zkroušeně dodá. „A já teď musím vyšetřovat.“ Znovu se zahledí ke dveřím a zavrtí hlavou. „Ta nová generace...“
Neubráním se úsměvu.
Šéfová se neusmívá. Než mě propustí, připomene mi, abych se nikomu o ničem nezmiňoval.
„Samozřejmě,“ ujistím ji a vzhlédnu k hodinám. Tři čtvrti na jedenáct.
O necelou hodinu později zamířím do kuchyňky. Co by čert nechtěl, ve dveřích se srazím s Valerií. A co teď?
Problém, jež nemá řešení. Mám se neomaleně vervat dovnitř, anebo ji v duchu genderového stereotypu dát přednost? Buď jak buď ji urazím.
