Před podpisem nájemní smlouvy musí potencionální nájemník poskytnout vzorek DNA. Někomu to přijde divné, někomu zase ne. Důvody pro to jsou však závažné. (Příběh ze současné Ameriky.)
O co méně jsem měl rád Victora, o to více mám rád Victorii. Zvláštní, jak se jeden může změnit. Myslím, že jsme se změnili oba. Victoria samozřejmě o něco více, neboť přestala být mužem. Pokud tedy kdy mužem byla. Nejspíš ne, pouze za něj byla pokládána. Bohužel svým zjevem jej stále připomíná. A proto na ni každý zírá. Každý příchozí se po ní podívá, následně sklopí zrak, načež ho k ní opět obrátí. Je zřejmé, že na sobě cítí jejich pohledy. Nedává to však na sobě znát.
„Co děti?“
Pokrčí širokými rameny a z čela si shrne pramen řídkých vlasů.
„Zvládají to.“
Povzbudivě přikývnu.
„Bojím se ale, co tomu řeknou jejich spolužáci. Děti jsou někdy krutý.“
Opět přisvědčím. Jejich spolužáci nejsou již zcela dětmi, neboť jsou na střední. O to by však bylo jejich odsouzení ostřejší. A bolestivější. Tenhle věk už takhle není zrovna jednoduchý.
„Raději se mnou nechodí nikam, kde by na ně mohly narazit.“ Odmlčí se a pak opět promluví. „Já sama vlastně nikam nechodím.“
Nejsem si jistý, zda se chce vypovídat nebo změnit téma a alespoň na okamžik odvést myšlenky nezávazným rozhovorem o ničem. „A co novej byt?“ zeptám se.
„Krásnej. Na střeše máme bazén a v přízemí posilovnu a biliár. Jen tam není moc místa na parkování. A chtějí po mně Stelly DNA.“
„Koho?“
„Stelly,“ zopakuje.
Stále nechápu. Snad jsem se přeslechl.
„Co že chtějí?“
„Její DNA.“
„Kdo ho chce?“
„Firma, co dům spravuje.“
„Stella je tvůj pes.“
Přikývnutím potvrdí, že Stella pes vskutku je. Kokršpaněl.
„Proč by měli chtít její DNA?“
„Kvůli čistotě. Když před domem najdou lejno, porovnají je se vzorky DNA a zjistí tak, čí je.“
„Si dělají srandu!“
Prý nedělají.
A ani Victoria si srandu nedělala. Naopak, předpis, po počátečním překvapení, uvítala. Pořádek musí být.
Přitakal jsem, že pořádek být musí.
„Brát ale psům DNA a zkoumat každý hovno se mi zdá přece jen trochu přehnaný. A kolik to musí stát!“
Odvětila, že si na nájmu ráda připlatí. Čistota za to stojí. A do domu se tak aspoň nenastěhuje kdejaký budižkničemu.
Pokrčil jsem rameny a pozvedl sklenici. „Nejdřív pes, pak nájemníci,“ zamumlal jsem a zhluboka se napil.
Co prý že tím myslím.
„Že brzo budou chtít i tvoje DNA.“
Nechápala.
Rozhodl jsem se, že jí to nebudu vysvětlovat. Koneckonců, co já vím? Je možné, že jsem jen starý na tyhle nové pořádky.
Ještě chvíli jsme tlachali.
A pak jsme dopili a na ulici se rozloučili. Victoria zamířila jedním směrem a já druhým. Celou cestu jsem hleděl k zemi. Dával jsem si pozor, abych do něčeho nešlápl.
