Amerika – země neomezených možností, avšak omezeného množství toaletního papíru. Jeden z mnoha symptomů koronaviru.
Výkřik zděšení: „Kde je ten toaletní papír?“
„Ve skříni přece,“ odvětil jsem poměrně přívětivě a obrátil zraky zpátky k televizi. Příběh, jenž jsem sledoval, přeskakoval tam a zpátky mezi několika časovými rovinami a já čím dál více ztrácel nit. O čem to ten Geralt mluví? A s kým?
„Já ho nevidím.“
„Tak se podívej pořádně,“ poradil jsem jí.
Arlene kupodivu nedbala mé rady. „Tady není.“
„Ale je.“
„Říkám, že tu není.“
Neochotně jsem sáhl po ovladači. Geralt se zrovna chystal kohosi probodnout. Taková napínavá scéna. A já musím najít toaleťák.
„Ach jo,“ vzdychl jsem hlasitě a ukázal do skříně. „Tady je.“
„Kde?“
„Tady. Přímo před tebou.“
„Tohle není toaleťák, ale papírový utěrky.“
„Cože?“ vyhrkl jsem a kvapně se předklonil.
Skutečně. Místo toaletního papíru jsem koupil balík utěrek. A co teď?
Stejnou otázku mi položila i Arlene. „Co teď budeme dělat?“
„Ještě tu pár rolí máme,“ pokusil jsem se ji uklidnit.
„Pár rolí? Jak dlouho nám asi vydrží.“
„Holt se budeš muset uskrovnit. Stejně nevím, co s tím papírem děláš.“
Pohled, jenž mi věnovala, nebyl zrovna laskavý. „My ženy...“
„Já vím, já vím,“ přerušil jsem ji a vykročil ke dveřím. „Snad ho ještě někde budou mít.“
Neměli.
Ani jednu jedinou roli. U mladého prodavače jsem však nalezl pochopení. „Nejste jediný,“ snažil se mě povzbudit.
Jediný jsem skutečně nebyl. Před prázdným regálem nás stálo několik. Dva muži a tři ženy. V tvářích se nám zračilo zoufalství.
„A kdy zase bude?“ zeptala se jedna z přítomných.
„Bůh ví,“ odvětil prodavač a s úsměvem nás opustil.
Všem při těch slovech poklesla ramena. Já jsem se však vzdát nehodlal. Vytáhl jsem z kapsy chytrý telefon a otevřel aplikaci. Žijeme přece v moderním světě. A moderní svět je dokonalý. Postarší pán, jenž mě sledoval, jen zavrtěl hlavou a soustrastně mi sdělil: „Na Amazonu se už taky nedá koupit.“
Málem mi vyhrkly slzy. Přesto jsem to zkusil. Pán se ale nemýlil. Vyprodáno stálo vedle působivé fotografie toaletního papíru.
Zřejmě jsem se zatvářil skutečně zdrceně. Natolik, že se pánovi pohnulo srdce. „Drogerie na rohu třicátý pátý ulice bude zítra možná něco málo mít. Možná,“ špitl, načež dodal: „Ale buďte tam hned, jak otevřou.“
A tak jsem tady. Stojím ve frontě před zavřenou drogerií. O něčem podobném mi vyprávěli rodiče, když jsem byl malý. Také prý stávali ve frontě na toaletní papír. Jen mezi kupujícími tehdy nebyly takové rozestupy.
