Pomočený trávník a pošramocené sousedské vztahy, uliční výbor a pes, který se rozhodl se vším skoncovat. (Příběh z Ameriky.)
Jsme spolu tolik let. Jako ten nábytek. Večer přijde Arlene z práce a já sedím v kuchyni u stolu na té samé židli, na které jsem seděl i včera. A stejně tak na ní budu sedět i zítra. Ta jistota jí vyhovuje. Lidé vyhledávají jistoty. A nic není jistějšího, než že večer budu sedět v kuchyni na židli. Co bych měl asi tak dělat jiného? Kariéra mě už nečeká. Arlene se s tím smířila. Živí nás a já vychoval syna. A teď je syn pryč a já jsem na tom jako ta šéfová. Jen za osamělých nocích necivím na televizi, ale do prázdna. Do prázdna civí i pes. Válí se na koberci, protože na gauč už nevyskočí. Starý a zpruzený, dávno propadl depresi. Ani na ty procházky nechodí. Nohy mu neslouží. Sotva přeleze práh a dovleče se na trávník. Nezvedne nohu, ale přičapne, věnuje mi zoufalý, vyčítavý pohled a močí.
Náš trávník není velký. Stejně tak náš dům. Jeden z mála, jež tu zbyly z původní výstavby. Všude kolem před lety vyrostly moderní bílé vilky, jako ty houby po dešti. Celé městečko srovnali se zemí. A místo městečka vzniklo výstavní předměstí. A z okresní silnice, jež k nám vedla, šestiproudová dálnice.
Chudák Bertík. Celý ten náš nevelký trávník během chvíle zničil. Psí moč je jako kyselina. Spálí nejen stébla, ale snad i samotnou zem. Místo zdravě zelené barvy, nemocně žlutá. K tomu obnažená hlína. Já osobně v tom obraze zmaru nacházím jistou poetiku. Náš soused ne. Mnohokrát mi to sdělil. Kladl mi na srdce, ať s tím trávníkem něco udělám. „Vždyť je to skvrna na celé ulici!“ Nechal jsem ho vymluvit. Když se dostatečně vymluvil, počal vyhrožovat. Dokonce zorganizoval i jakýsi uliční výbor, jehož jediným smyslem existence se stal náš pomočený trávník. Musím říci, že jsem se bavil. Bohužel Arlene nesdílela mé nadšení. Na sousedských vztazích jí na rozdíl ode mne alespoň nepatrně záleží. Zakoupila proto trávník nový. Přivezli jej srolovaný jako koberec. Dnes se skutečně dá koupit vše. V jaké šťastné době to žijeme. Jeden telefonát a je to. Expert na telefonu prodal Arlene ten nejdokonalejší trávník a Bertíkovi doporučil návštěvu veterináře. Namítl jsem, že to snad není nezbytné. Byl jsem však přehlasován.
Veterinář velmi podrobně prozkoumal Bertíkovu moč a s pochybným uspokojením mu předepsal jakési pilulky. „Jeden prášek denně a pejsek může močit, kde se mu zachce; trávníku se nic nestane,“ sdělil mi.
Poděkoval jsem a zaplatil. Takových peněz! A ten blb to odmítá žrát. Zkusil jsem mu zabalit prášek do salámu. Salám sežral a prášku se ani nedotkl. Potřel jsem jej tedy arašídovým máslem. Máslo olízal a prášek vyplivl. Teprve když jsem prášek rozdrtil na padrť a pečlivě ho s tím arašídovým máslem smíchal, uráčil se ho sežrat. Zjevně mu nechutnal. Proto se jeho následný čin nedá vysvětlit jinak. Hodlal se vším skoncovat.
Seděl jsem tenkrát u stolu na židli, když Arlene vlítla do kuchyně. V tváři ruměnec a oči na vrch hlavy.
„Kde jsou?“ zařvala, až se dům otřásl.
„Kde je co?“ otázal jsem se a zvolna se k ní otočil.
„Ty prášky přece!“
Upozornil jsem ji, že je drží v ruce.
„Ta pixla je prázná!“
„To není možný.“
„Tak se podívej.“
Neochotně jsem se zvedl.
Skutečně. Prášky z pixly zmizely. A to jich tam ještě včera bylo aspoň devadesát.
„On je snad všechny snědl!“ vyhrkla zděšeně.
Pohlédl jsem na psa, jenž se válel na podlaze. Jevil se poněkud letargický.
„To asi není dobře,“ řekl jsem.
„Myslíš!“
Arlene zamáčkla slzu a vrhla se k telefonu. Horečně vyťukala číslo.
„Na převoz není čas,“ tlumočila mi veterinářova slova. „Musí se okamžitě vyzvracet. Okamžitě!“
Nedalo se nic dělat. Popadl jsem psa, odtáhl ho do koupelny a vrazil mu prsty do krku.
„Ty mě teda bavíš,“ rozmlouval jsem k němu, zatímco dávil.
Zřejmě, jak se často stává, v té rozhodné chvíli přehodnotil svůj názor na život a na smrt. Nekousl mě. A nakonec se i vyzvracel.
Nějaký čas mi pak dával najevo svou oddanost. Vítal mě, když jsem přišel domů, dokonce mě pokaždé i několikrát oblízl. Brzy se však vše vrátilo do normálních kolejí. Pes se přestal zajímat o mě a já o něj. A za nějaký čas i ten náš nový trávník zežloutl. „Ať se soused třeba postaví na hlavu,“ vyslovila se Arlene. „Nenechám kvůli němu Bertíka otrávit.“
„Máš naprostou pravdu,“ přisvědčil jsem a láskyplně na ni pohlédl.
