Třicet tři pod nulou a pocitová teplota mínus čtyřicet devět. To už je pořádná zima. I na Severní Ameriku.
Mrzne, až praští. Doslova. Střecha nad hlavou opravdu hlasitě práská. Mám strach, že ji ten mráz snad rozerve. A co pak? Hrozné rány, jako když se utrhne lavina kamení. Bum a řách! Bezděky se pokaždé přikrčím. Pes se krčit nepřestává. Sedí mi na noze a zoufale na mě zírá. Musí mít strašný strach. Obyčejně se mnou nemluví. Je starý a zpruzený.
Také jsem zpruzený, neboť musím do práce. V takovém nečase. Závistivě pohlédnu na Arlene. Sedí na gauči v pyžamu a mikině. Laptop na stehnech, pracuje. Z domova. Do kanceláře dnes nemusí. Na rozdíl ode mě.
Teatrálně vzdychnu. Arlene však jakoby mě neslyšela. Je zabraná do práce. Nevnímá mě, ani televizi. Ranní zpravodajství. Elegán ve studiu vzrušeně rozkládá. Je zima. A bude ještě větší. Polární vortex. Nevím přesně, co polární vortex znamená. Nejspíš ukrutná kosa.
Elegán na obrazovce se dramaticky odmlčí a takřka výhružně se na mě zadívá. „Polární vortex,“ zopakuje. „A teď si představte, co by se stalo, kdyby Rusko napadlo naši tepelnou síť!“
„Musíme tohle po ránu poslouchat?“ odvětím, neboť si nic takového zrovna představovat nehodlám. Arlene se po mně ohlédne, ihned ale sklopí hlavu. Kdosi jí poslal urgentní zprávu.
Pokrčím rameny a vyprostím nohu zpod psa. Vyčítavě se na mě zadívá. „Buď rád, že nikam nemusíš,“ sdělím mu a vykročím ke dveřím.
Svetr, bunda, čepice, rukavice. Vylezu ven a rozbrečím se. Mráz štípá do tváří a oslepuje. Vytřu si oči a ze dveří auta, jež stojí před garáží, shrnu hromadu zmrzlého sněhu. Auta máme dvě, do garáže se však vejde pouze jedno.
Vsoukám se za volant a otočím klíčem.
A nic se nestane.
Zakleju a zkusím to znova.
Marná snaha. Naprosté ticho, ani píp.
Znechuceně vylezu ven a kolem auta se protáhnu ke garáži. Vyťukám kód a motor otvírače začne chrčet. Vrata se však neotvírají. Než si uvědomím, co se děje, ozve se rána. Vrata přimrzla k zemi a pružina praskla.
„A jsem v prdeli,“ ohodnotím situaci.
V prdeli jsem však byl i předtím. Mé auto blokuje vjezd do garáže a druhé auto z ní tak nevyjede. A že bych to své odtlačil? To sotva. Sněhu je po kolena.
Jeden den sněhová bouře a pak hned zase mráz. Nadávám.
Neslušná slova se mi řinou ze rtů. Vlezu zpátky domů.
Pes se ke mně oddaně rozběhne a i Arlene se ohlédne. „Co to bylo za ránu?“ zeptá se.
Sdělím jí, co to bylo za ránu, a vysvětlím situaci.
„To je nepříjemné,“ řekne pouze. Na víc nemá čas. Za minutu jí začíná telefonní konference.
„Jednou se upracuješ,“ všímavě podotknu.
Tiše povzdechne a promluví. „Ahoj Deniso, četla jsi tu zprávu?“
Pochopím, že nemluví ke mně a skloním se k Bertíkovi. Už mi zase sedí na noze a celý se třese. Venku mrzne, že by tam člověk toho psa nevyhnal. Nad hlavou se nám trhá střecha. A za oknem svítí sluníčko. Třicet tři pod nulou, ale slunečno.
