Minulý týden proběhla Pride Prague. Ač se tento pochod u nás setkává se smíšenými reakcemi, obešel se, pokud vím, bez větších incidentů. Mám přátele gaye, registrované partnery, žijící v Londýně a toto se přihodilo jednou z nich.
Tom, kterému je 50, se ke své orientaci přiznal (dnes se říká, že podstoupil coming-out) už v 18 letech a doposud se s žádným projevem nelibosti či nenávisti nesetkal. V Londýně se narodil, vystudoval, prožil mládí a seznámil se svým dlouholetým, dnes již registrovaným, partnerem Petrem. Donedávna žili společně v Čechách, kde byl Tom několik let mým kolegou. Oba si mne získali svou bezprostředností, s jakou mne přijali do rodiny, jejich přátelskostí a pohodou, ale i láskou a úctou, která mezi nimi panuje. V době mezi mými dvěma životními etapami mi byli nejen kamarády, ale i oporou a vzorem partnerského života. Nedávno se i s jejich dcerou odstěhovali znovu do Anglie. Žijí na okraji Londýna, obklopeni Tomovou rodinou a přáteli. Společně vlastní a provozují zoo shop, Tom jezdí po školkách a školách a předvádí dětem domácí mazlíčky a vysvětluje, jak se o ně starat.
Ani jeden z nich nevypadá, neobléká se ani nepůsobí provokativně. Zkrátka, odpusťte mi ten výraz, nepůsobí „teploušsky“. Kdybyste je potkali, jsou to normální, vlastně spíš abnormálně příjemní, komunikativní, empatičtí a přátelští chlápci, teď už pánové skoro středního věku.
Ten večer, zatímco byl jeho partner pracovně v Čechách, si Tom i s rodinou a přáteli vyrazili na London Pride. Pokud to nevíte, v Anglii se lidé v pátek a sobotu scházejí v hospodách a klubech, kam se chodí bavit, a to bez ohledu na věk, společenské postavení, pohlaví či sexuální orientaci.
Nad ránem se společnost rozešla a Tom se ubíral směrem k domovu. Ve chvíli, kdy mířil k nejbližší stanici metra, byl napaden. Útočník ho s nenávistným homofobním výkřikem nakopl do (nedávno operovaných) zad, čímž ho srazil k zemi, ukradl mu mobil a utekl.
Tom patrně nejprve omdlel a následně se, netuší jak, dostal k metru. To už zranění přicházela k sobě a on trpěl nesnesitelnými bolestmi. Páteř mu totiž útočník zlomil. Naštěstí se ho ostatní cestující ujali a přivolali mu pomoc.
Byl hospitalizován, lékaři řešili, zda bude potřeba provést další operaci. Po 10 dnech byl propuštěn s velkými dávkami analgetik a korzetem, který bude nosit minimálně 6-7 měsíců. Nemůže se pořádně pohybovat, tak nějak funguje na vysokých dávkách analgetik, nemůže pracovat a jen velmi zvolna se vrací do normálního života.
Následky útoku trpí on, jeho partner a jejich společná dcerka, jejich obchod, zdroj obživy.
Policie případ vyšetřuje jako případ zločinu z nenávisti, homofobie.
A tady přichází čas na druhou rovinu mého povídání.
Petr mi vyprávěl, jak byl ohromen a dojat sílou tamní komunitní solidarity. Nejen rodina, ale i sousedé, se kterými se do té doby spíše jen zdravili, mu přinášeli uvařené jídlo, nabízeli odvoz dcerky do či ze školy, donesli hotové jídlo, sousedky pomohly s úklidem a prádlem a venčením psů. Zkrátka lidé nejen litovali, ale i fyzicky pomohli, což v tu chvíli ocenil více než peníze. Rodina a přátelé se starají o chod obchodu.
Netuším, kdo Tomovi ublížil, neví to zatím ani policie. Jen pevně doufám, že se všichni oprostíme od xenofobních domněnek a předčasných závěrů. Jsem přesvědčena, že zlí lidé jsou mezi námi a v tuto chvíli je opravdu jedno, jaké barvy kůže, národnosti a vyznání dotyčný násilník byl. Své přesvědčení i svůj charakter předvedl svým činem. Zbaběle zezadu zaútočil na nic netušícího člověka a nechal svou oběť bez pomoci. Takový člověk si zasluhuje jen pohrdání a potrestání.
https://www.standard.co.uk/news/london/man-suffered-broken-back-in-homophobic-attack-at-london-pride-a3914336.html
