Zničené tělo neznamená zničeného člověka

Před několika dny mi někdo z mých přátel na Facebooku poslal link k videu s názvem Zničené tělo neznamená zničeného člověka, které jsem sledovala se zatajeným dechem.

Hned v první chvíli se mi vybavily vzpomínky na setkání, které se odehrálo před více než deseti léty. Na setkání s ženou, na kterou nikdy nezapomenu. Přijela tehdy ze Slovenska na pracovní schůzku s naší firmou a já jsem měla možnost sedozvědět její životní příběh, jenž zůstal hluboko v mé paměti i v mém srdci. Paní Maria pocházela z jednoho města na Slovensku. Před 15 léty žila poklidný život se svým manželem a dvěmi dětmi. Až do osudného dne, kdy se všichni vydali na návštěvu k prarodičům. Cestou prožili těžkou autonehodu. V jedné sekundě se jim změnil celý život. Děti se ze svých zranění během několika týdnů uzdravily, horší to bylo s jejich duší. Kromě otřesu z nehody na ně dolehla nejistota, jestli vůbec budou mít rodiče. Bydlely u tety a strýce a dlouho čekaly. Manžel paní Marie prošel několik operací a asi po půl roce byl propuštěn do domácího léčení. Vědělo se však, že jeho návrat do zaměstnání je více než nejistý. Paní Marie měla hodně zlomenin a zranění včetně zlomeniny pánve. Hodně měsíců proležela nehybně v sádrovém krunýři. Když ji sádru sundali, zazněl konečný verdikt. Nikdy nebude chodit bez berlí. Pohybovala se pomalými kroky a i to ji činilo velké obtíže. Vzpomínala na chvíli, kdy volala manželovi. Byl prvním člověkem, který slyšel její rozhodnutí, které znělo: „Nikdy to nedovolím. Budu chodit!“ Vrátila se domů a začal druhý kolotoč. Vyřízení invalidního důchodu nebylo snadné, jak by se v tomto případě mohlo zdát. Nezapomenu na její vyprávění, jak s manželem malovali kraslice, on je ráno prodával před obchodem, aby pak mohl koupit nákup pro rodinu. Nikdy se nevzdala. Nepřestala věřit, že její život se změní. Na první kurz jedné obchodní firmy se došátrala o berlích a nemohla tam ani sedět ani stát. A pamatuji, jak vzpomínala, jak ji bylo líto, že neměla nic hezkého na sebe a něco jako kadeřník vůbec nepřicházel v úvahu. Ale asi to nebylo to nejdůležitější. Začala se učit doma. A když přišlo na to, že už ví, začala se starat o první klienty. Nemohla chodit a nemohla si dovolit všude telefonovat. Dostala však nápad. Bydlela ve vysokém panelovém domě a tak začala k sobě zvát lidi ze sousedství. Doporučení klienti automaticky chodili do jejího bytu, aniž by ona chodila za nimi. V té době ji vozili na velmi náročnou rehabilitaci. Její touha znovu normálně chodit a zbavit se stálých bolestí byla nezlomná. A výsledky se začaly dostavovat. Věděla, že ke své práci potřebuje auto. Chtěla znovu jezdit autem, ale jen při otevření předních dveří propala takovému stresu, že nebyla schopna popadnou dech. Krok po kroku zvládla i to. Uběhl nějaký čas. V době, kdy jsem měla tu čest s ní hovořit, chodila bez berlí a nikdo by nevěřil tomu, co ji lékaři předurčili. Elegantní sebevědomá paní, která na naše setkání přijele za Slovenska do Čech sama svým novým autem. Měla vlastní poradenskou kancelář a pracovala jako vedoucí jedné obchodní skupiny. Její příjem byl na úrovni jejího minulého ročního platu. A stále měla sny. Třeba mluvla o tom, že se svým manželem se seznámila, když jako mladí oba tancovali ve folklorním souboru. A že je načase se k tancování vrátit. Doneslo se mi, že i tento sen se ji splnil. Premiéru měla na firemním plese. Ještě dlouho se vyprávělo, že dobře trénovaný mladý pan generální měl co dělat, aby ji stačil.