Již několikrát mi byla položena otázka, jaký je rozdíl mezi rozvojem osobním a duchovním.
Nijak zvlášť jsem o tom nikdy nepřemýšlela, ale uvědomila jsem si, že tyto dva pojmy jsou často považovány za názvy dvou rozdílných věcí. Pro mě jsou to pojmy zaměnitelné, je to pro mě totéž. Je řada cest, ale všechny vedou k jednomu cíli. Osobní rozvoj v celém jeho spektru vnímám jako velmi individuální a subjektivní záležitost. Každý člověk je jiný, má vlastní zkušenosti, vlastní minulost a vlastní lekce, kterým se má naučit. Proto pro každého je cesta osobního rozvoje trochu jiná. Je také velké množství metod, způsobu a směrů, které jsou spojovány s osobním a duchovním růstem. Vím však, že za duchovno často lidé považuji a rozumí tomu tak, že jde o příslušnost k některé církvi nebo náboženské skupině. A tady vidím velký rozdíl. Hodně lidí, kteří se považují za nábožensky založené, o duchovní stránce bytí nemají ani ponětí. Náboženství často přesvědčuje celé generace lidí. Duchovno je uvědomění si síly, která je větší a silnější než my. Můžeme ji nazvat, jak chceme. Je části nás samých a je přítomna v každé části světa. Pomáhá nám otevřít se a řídit se touto silou. Duchovní rozvoj je, jak jsem již podotkla, soukromou záležitosti každého z nás. Každý z nás si hledá svoji cestu. Všechny cesty vedou ke stejnému cíli, takže teoretický by mělo být jedno, po které se vydáme. Ale to není tak úplně pravda. Naslouchejmě pozorně své intuici a svému srdci. Pokud se rozhodneme příjmou nějakou metodu, cestu, kurz, zjistěme si co nejvíce o učiteli. To, co je ideální pro jednoho člověka, může být těžké příjmout pro druhého. Neopírejme se o něčí zkušenosti, ale dozvěme se sami, jak se s danou tématikou cítíme. Je to naše cesta. Stěží mohu psát o tom, co je nejvážnější v duchovním rozvoji, ale mohu napsat, co považuji za nejdůležitější teď. Teď z mého subjektivního pohledu a na mé úrovni rozvoje. Jestli chceme vykročit na cestu duchovního poznání, nezískáme přístup ke svému vyššímu Já, pokud nestišíme vlastní ego. Ego, které vzniklo v našem raném dětství, rozvíjelo se v době našeho dospívání a po celou dobu, kdy jsme se přizpůsobovali společnosti a kultuře své země. Ego je udržováno našimi názory, přesvědčením, vzory chování. Ego nám překazuje, co je důležité pro naše rodiče, lidi kolem nás, celou společnost. Předává strach a strachem se živí. Porovnává a odsuzuje. Káže nám být lepší než jiní lidé, konkurovat a ukrývat vlastní přirozenost. Přikazuje nám starat se o hodnocení jiných lidí a stále kontrolovat, co si o nás myslí. Udržuje kontrolu nad všemi tématy.Vlastně ovládá náš život. Většina našich myšlenek je zcela automatických a vycházejí z našeho podvědomí. Jak do toho všeho zapojíme svůj hlas, hlas soudce, začneme se ztrácet v tomto silném proudu myšlení, ztratíme svoji přirozenost a naše pravdivé Já. Utišit ego je základ. Můžeme meditovat, cvičit jogu, pomáhají i fyzická cvičení, je řada možností. Hlavní je, najít metodu, která nám pomůže. Většina lidí vidí svět jako svět materiální. Hmota je ale pouze jeden rozměr. Nevidí vztahy mezi lidmi, přírodu, planetu zemi a všechno ostatní. Duchovní člověk vnímá sebe jako nedílnou součást vesmíru a vnímá svět nemateriální. Duchovní rozvoj se váže s porozuměním energiím a jejich zákonům. Láska, odpuštění, přijetí, štěstí, otevřenost, to jsou energie, pocity a stavy, které jsou vyznačeny na cestě duchovního rozvoje. Všechno je propojené a svázané a tak už nemají v našem životě místo hněv, strach nebo agrese. To vše už vnímáme jako manipulační činnosti našeho ega. Nejlepší metoda, jak těchto pocitů dosáhnout je, snažit se, aby jich bylo co nejvíce v našem životě v každé chvíli.
