Ne, prosím nenuťte mě znovu strávit byť jen krátkou chvíli pod zemí. Metro je skvělý způsob jak se dostat přes město, ano, je rychlé a bezbolestné… ale já chci vidět oblohu, slyšet zpívat ptáky a dýchat čerstvý vzduch.
Ne, prosím nenuťte mě znovu strávit byť jen krátkou chvíli pod zemí. Metro je skvělý způsob jak se dostat přes město, ano, je rychlé a bezbolestné… ale já chci vidět oblohu, slyšet zpívat ptáky a dýchat čerstvý vzduch.
Tato přirozená zoufalost a naivita snad musí potkat alespoň jednou v životě každého člověka, který pravidelně využívá městské hromadné dopravy a dlouhá vzdálenost mezi bydlištěm/kolejí a prací/školou ho nutí využívat i podzemní dráhu. Na mě to přišlo už po jednom semestru a půlce zkouškového.
Nebo spíš po zkušenosti s vytopeným metrem a uvědoměním, že většina lidí (včetně mě) je v Praze bez metra zkrátka nahraná? Na tom také něco bude.
Nasedla jsem tedy na Kulaťáku na „dvacetšestku“ a na mobilu si zkontrolovala čas nadcházející jízdy. Hodina a půl s jedním přestupem? No, když mám to volné odpoledne… Chtěla jsem se během jízdy pražskou šalinou učit nebo si číst, ale místo toho jsem zírala z okýnka jako malé dítě. Jen ty ulepené prsty a tváře přilepené na okně tomu chyběly. „Jo tak tady je Hradčanská… a já myslela, že to bylo uplně na druhou stranu….“ I takhle vypadalo mé překvapení. Nutno však poznamenat, že můj orientační smysl je na tom spíš nesmyslně.
O pár minut později jsem začala uvažovat, že si vše začnu fotit a ještě o pár stanic dál jsem už byla odhodlaná vzít foťák tomu asiatovi sedícímu naproti mně. Samozřejmě jsem nic takového neudělala, ale mrzelo mě, že nemůžu zvěčnit třeba feťácké doupě kousek od hlaváku, které jako by z oka vypadlo nějakému z filmu od Tarantina.
Dalším mým objevem se stalo Zahradní město.
Jako vážně? Zahradní? A proč? I odpad v umyvadle na mé koleji se podobá zahradě víc…
Zastávka Mezi hřbitovy byla… no, opravdu mezi dvěma hřbitovy. Un peu dépressif.
A potom přestup na 177 a hurá do dalšího „města“. Tentokrát ale Jižního. Cesta mi opravdu zabrala nejméně hodinu a půl, což je dvojnásobek délky cesty metrem. A když se k tomuhle extrémně dlouhému času připočítá projížďka poměrně hnusnými částmi Prahy… tak musím říct,
..že mi to za to rozhodně stálo!
Ikdyž vím, že na procházku pěšky nic nemá, tak to přece není hanba poznávat „své“ město, alespoň během jízdy tramvají, autobusem či vlakem. A ačkoliv ne každý má čas si zdvojnásobit cestu z města, každá chvilka strávená nad zemí je podle mě v něčem přínosná.
(Pokud ovšem nepřijedete pozdě do práce, nevyhodí vás a neskončíte pod mostem, který jako by vypadl z oka nějakému z filmu od Tarantina.)
A co vy? Jezdíte raději metrem či tramvají?
