Když vám teď povím, že se považuji za anarchistku, nejspíš si představíte, jak si barvím vlasy na zeleno, přes den se zpíjím pod obraz a pak se jdu prát s nácky. Pravda je však jiná. Vlasy jsem měla pouze fialové.
A teď už vážně.
Je sice pravda, že lidé, kteří se dnes hrdě hlásí k anarchismu (často aniž by vůbec tušili, že anarchismus má vlastně co dočinění s politikou a není to jen módní styl) působí někdy jako dost odstrašivé a mírně „sociální“ případy. Jednu takovou skupinku potkávám každý den v parku. Pokaždé mě někdo z nich poprosí o pár drobných, a potom co odmítavě zavrtím hlavou, odejde zpět k partě a dopije si svůj krabicák. Večer je s velkou pravděpodobností ještě jednou potkám před klubem, už řádně opilé, a někteří z nich vypadají dokonce zfetovaně. Pochybuji, že tihle vůbec tuší, co znamená Antifa.
Netroufám si ani odhadovat, jak se dostali do této nezáviděníhodné životní situace, ale jsem si skoro jistá, že kvůli boji za lidskou svobodu se jim to nepřihodilo.
Asi si říkáte, že teď nemám být na co hrdá, když se hlásím k anarchismu.
Jak se píše ve Wikipedii: „Anarchismus je politická ideologie usilující o vytvoření společnosti bez sociální, ekonomické a politické hierarchie a jiných forem nadvlády člověka nad člověkem.“
Je teda zřejmé, že anarchismus nelze uvést do praxe. Hlásá vlastně absolutní svobodu. A to je přesně to. Jestli je anarchismus naprosto svobodomyslný, proč bych si ho nemohla přebrat po svém? Nemusím se hned stát výtržníkem, sociálem, opilcem nebo feťákem. Ani nemusím vůbec dávat najevo, že se k tomuto myšlenkovému a politickému směru hlásím. Anarchismus je taková moje inspirace.
Svobodně uvažuji a nenechám se jednoduše ovlivnit. Stojím si za tím, co říkám – a už jen to je v dnešní době jakési anarchistické vybočení ze společnosti.
