Upřímně řečeno, na pohřbu někoho blízkého byl, nebo bude každý z nás. Zármutek truchlících nad ztrátou milované osoby je většinou stejný na všech pohřbech, odlišný je především způsob, jakým je obřad veden a zdali je přítomna rakev, a to rakev s tělem, nebo bez těla.
Jednu z nejmorbidnějších situací v životě, kterou mohu zažít, je pohřeb člověka, kde je vystaveno mrtvé tělo v rakvi. Nevím jak vy, ale mě pohled na mrtvé tělo nijak nevábí a na pohřbech ho rozhodně nevyhledávám. Člověk, pro mě, není reprezentován tělem, což je jenom pouzdro, ale spíše něčím, co by se dalo nazvat jako duše, nebo chování a činy dotyčného. Nejsem z těch, co by si vybíral přátele podle jejich tělesné schránky, ale spíše volím podle charakterových vlastností a celkové sympatie. Tělo bez duše je pouze schránkou, a tato schránka bez duše není nic jiného, nežli "mrtvé maso".
Raději budu při obřadu myslet na zesnulého a vzpomínat na to, co jsem s ním zažil, nežli se klanět mrtvému masu. Z mého pohledu je nadbytečná i rakev, fotografie bohatě stačí. Dokonce ani necítím potřebu, aby nějaký smuteční obřad proběhl. Když se moji přátelé a rodina na chvilku zastaví, zapálí svíčku a vzpomenou, budu rád. Asi to bude tím, že mi nesejde na tom, co se stane s mým tělem po smrti, zdali ho spálí a rozpráší, nebo pohřbí, nebo se ho jinak zbaví. Nepožaduji, aby lidé oplakávali mé mrtvé tělo, ale aby spíše vzpomněli nad nějakou hezkou fotografií a uchovali si tak v paměti vzpomínku na tělo s duší, nežli věnovali poslední pohled tělu bez duše.
Upozorňuji, že toto je pouze můj osobní názor, který v žádném případě nikomu nenutím. Pohřeb je čistě soukromá věc a já nemám ambice do toho nikomu mluvit.
