a po pohřbu smuteční hostina...

...na které se pozůstalí cpou a dobře baví v auforii, že na ně ještě nepřišla řada... pro tentokrát ...tak to je pak síla

proč se vlastně trápíme ?

Z tělem nebo bez je otázka... ale co se zamyslet, zda je vůbec v pořádku smuteční obřad jak ho známe ?

V jiných zemích se pohřeb v podstatě vůbec nepořádá. Naopak pozůstalí oslavují život zesnulého a snaží si vzpomenout na ty nejkrásnější chvíle. Jednou jsem se zúčastnil pohřbu společně s mým novozélandským kamarádem a ten byl v šoku z toho, jak zde pohřby fungují. Nechápal, proč se oblékáme do černého a na společném místě umocňujeme smutek a stres z toho, že někdo zemřel... někde je to bráno jako součást života a tak není třeba se hroutit, je lepší vzpomínat v dobrém. Mě osobně pohřby přijdo jako dobrovolné sebetrápení, těžko ale měnit tak starou tradici.

Re: proč se vlastně trápíme ?

souhlasím , především to umocňování stresu a smutku je výstižné

Úcta k tělu

To bylo první, co mě napadlo. Tělo, které s námi bylo celý život. Tělo, ve kterém jsme žili, i to potřebuje vzdát díky.

Váš názor je mi blízký.

 Když jsem zařizovala rozloučení s blízkými, první, co jsem zavrhla, bylo krematorium. Na své drahé myslím, nemám potřebu dodržovat jakási letitá pravidla smutečních tanečků. Ano, rozloučím se, ale po svém.

Re: Váš názor je mi blízký.

ano já také často myslím na své blízké, kteří už nejsou mezi námi a nepotřebuji toto nikomu veřejně dokazovat...

Hehehe

Walda, ten to měl pěkný

Nedávno

jsem byla na pohřbu kamaráda. Nejdřív obřadní síň (naštěstí uzavřená rakev), pak průvod na hřbitov, ke hrobu. Naprosto nepochopím některé pitomce, co zde fotí. Rakev, kněze, průvod, zničené rodiče? Přišlo mi to tak pitomé, že bych jim nafackovala...Nějaká pieta by se zachovat měla...