Osvětim - fotoreportáž z návštěvy největší fabriky na smrt

Pět let, mezi roky 1940 - 1945, během nichž budilo toto místo hrůzu v očích stovek tisíc lidí, je už historií, emoce však na tomto místě přetrvávají do dnešních dnů. Jelikož se moje přítelkyně zajímá o holocaust a nyní píše bakalářskou práci na toto téma, a i  mě druhá světová válka a událostí s ní spojené zajímají, rozhodli jsme se pro návštěvu koncentračního tábora v Osvětimi a Březince - možná více známější pod názvem Auschwitz a Birkenau. Pořízené fotografie jsou doplněny informacemi o nejzásadnějších faktech této, pro mnohé Evropany, největší fabrice na smrt. Jelikož je povoleno fotografovat pouze venku, jsou fotografie zevnitř a autentické fotografie z externích zdrojů.

Zhruba pět hodin jízdy autem od Prahy leží místo, které se nesmazatelně zapsalo černým písmem do historie Evropy a potažmo i celé Země. Během druhé světové války zde vznikl koncentrační tábor Auschwitz, ve kterém připravili nacisté o život statisíce nevinných mužů, žen a dětí.

Původně byl v roce 1940 vybudován hlavní tábor (Auschwitz I) pro polské politické vězně, časem sem začali nacisté posílat lidi z celé Evropy, zejména Židy - občany různých států a také sovětské válečné zajatce a Rómy. Mezi vězni se vyskytovali rovněž Češi, Jihoslované, Francouzi, Rakušané, Němci a další. Rozkaz vybudovat tábor byl vydán v dubnu roku 1940 a jeho velitelem byl jmenován Rudolf Höss. Dne 14.6.1940 gestapo poslalo do KL Auschwitz první vězně - 728 Poláků z věznice ve městě Tarnów. Celkem tábor Auschwitz čítal 28 poschoďových budov (kromě kuchyně a hospodářských baráků), přičemž průměrný početní stav kolísal mezi 13tis. a 16tis, v roce 1942 jednorázově přesáhl 20tis.

V roce 1941 byla ve 3km vzdálené vesnici Březinka zahájena výstavba druhého tábora, známého pod označením Auschwitz II - Birkenau a v roce 1942 byl v Monowicích u Osvětimi, vedle závodů IG Farbenindustrie, vyubudován tábor s označením Auschwitz III. V letech 1942 - 1944 vzniklo asi 40 poboček kmenového tábora (Auschwitz I) umístěných hlavně poblíž hutí, dolů a továren, využívajících věznňů jako laciné pracovní síly.

Vzhledem k tomu, že se od roku 1942 stal tábor největším střediskem vyhlazování evropských Židů, v této souvislosti si dovolím upozornit na fatální roli Velké Británie - viz článek Izrael a Palestina - oběť britských lží a intrik, a tito deportovaní lidé umírali v plynových komorách často hned po příjezdu, aniž by byli vzati do stavu a obdrželi vězeňská čísla, je nesmírně obtížné určit přesný počet zavražděných. Odhady se zpravidla pohybují do 1,5 milionu usmrcených lidí.

Většina Židů, určených k vyhlazení v osvětimském táboře, přicházela do KL Auschwitz s přesvědčením, že jsou vyváženi na východ Evropy, který mají "osídlit". Podváděni byli zvláště Židé z Řecka a Maďarska, jimž nacisté prodávali neexistující stavební parcely, statky, obchody, nabízeli práci ve fiktivních závodech. Proto také posílaní na smrt s sebou přiváželi nejhodnotnější předměty ze svého majetku.

Vlaky zastavovaly na osvětimském nákladovém nádraží a od roku 1944 na zvláště pro tento účel postavené železniční rampě v Březince, kde důstojníci a lékaři SS prováděli selekci deportovaných Židů, přičemž práce schopné posílali do tábora, zatímco označené za neschopné do plynových komor. Podle prohlášení Rudolfa Hössa bylo do plynových komor posíláno 70-75% deportovaných.

Tito lidé byli po selekci odesláni do podzemní šatny, kde na snímcích z alba jednoho esesáka jsou zachyceni, jak klidně vstupují, neboť je esesáci všechny ujistili, že na ně čeká koupel. Nařídili jim svléknout se a pak je zahnali do další podzemní místnosti napodobující koupelnu. U stropu byly umístěny sprchy, ze kterých nikdy netekla voda. Do místnosti o rozloze 210m² přivedli asi 2000 obětí.

Po uzavření dveří plynové komory sypali esesáci otvory ve stropě dovnitř cyklon B. Lidé umírali během 15-20 minut. Zavražděným poté trhali zlaté zuby, střihali vlasy, zabírali prsteny a náušnice, a poté mrtvoly putovaly do kremačních pecí nacházejících se v přízemí, nebo, pokud ty nestíhaly spalovat, na spalovací hranice. Cyklon B vyráběla firma Degesch, která prodejem tohoto plynu vydělala v letech 1941 - 1944 téměř 300tis. marek. Jen v Osvětimi se v letech 1942 - 1943 spotřebovalo 20tis. kg cyklonu B. Podle velitele Hösse bylo k usmrcení asi 1500 osob zapotřebí 5-7 kg plynu.

Efektivním prostředkem ničení věznů se, vedle poprav a plynových komor, stala práce. Vězni byli zaměstnáni v různých odvětvích ekonomiky. Z počátku pracovali při rozšiřování tábora, později levnou pracovní sílu vězňů začal ve větší míře využívat průmysl třetí říše. Práci museli vězni vykonávat často v poklusu, bez okamžiku odpočinku. Pracovní tempo, hladové příděly potravy, neustálé bití a týrání zvyšovaly úmrtnost.

Celodenní vězeňská strava měla hodnotu asi 1300-1700 kalorií. K snídani vězni obdrželi asi 1/2 litru "kávy",  nebo bylinkového čaje, k obědu asi 1 litr bezmasé polévky, často uvařené ze shnilé zeleniny. Večeře se sestávala z  přibližně 300-350 gramů černého mazlavého chleba, malého množství doplňků (např. 20 g salámu nebo 30g margarinu, případně sýra) a bylinkové tekutiny či "kávy". Těžká práce a hlad vedly k úplnému vysílení organismu. Vězni onemocněli hladovou nemocí, která často končila smrtí. Snímky v bloku 6 na 4 sále ukazují vězeňkyně, které vážily 23-35 kg. Obzvlášť působivá je velká fotografie jedné belgické vězeňkyně, kde se uvádí, že před příjezdem vážila 47kg a měřila 155cm. Po osvobození tábora a následné 4 měsíční intenzivní lékařské péči vážila 23 kg. Hrůza!

V Auschwitzu byly vězněny rovněž děti, posílané do tábora spolu s dospělými. Byly to hlavně děti židovské, romské, ale také polské a ruské. V táboře s nimi zacházeli stejně jako s dospělými.

Většina židovských dětí umírala ihned po příjezdu v plynových komorách. Děti, vybrané během selekcí, posílali do tábora, kde podléhaly stejnému režimu jako ostatní. Některé děti (např. dvojčata) sloužily k zločinným experimentům (Mengele a spol.), jiné musely těžce pracovat.

Bloky byly odděleny taktéž podle národností, v této souvislosti zmiňuji blok č. 16, kde je umístěna expozice nazvaná: Tragický osud slovenských Židů. Vězni z Česka v KL Auschwitz. V táboře se dále nacházelo několik budov s táborovou nemocnicí, sklad cyklonu B, hospodářské baráky, garáže SS, Správa SS, velitelství tábora, plynová komora a krematorium, příjem vězňů, táborová kuchyně, dům velitele tábora atp.

Mezi bloky 10 a 11 se nachází popravčí zeď, kde příslušníci SS zastřelili několik tisíc vězňů, především Poláků. Bylo zde taktéž prováděno bičování a tzv. sloupek - spočívající ve věšení vězně za dozadu vykroucené ruce. Blok 11 byl izolován od zbytku tábora. V jeho podzemí se nacházela táborová věznice. Např. cela č. 18 je jednou z těch, do nichž zavírali vězně odsouzené k smrti vyhladověním, cela č. 20 byla temnice, kde docházelo k případům udušení pro nedostatek vzduchu. V cele č. 22 se nacházejí 4 malé kobky o rozměrech 90x90cm v každé z nich odpykávali zvláštní trest čtyři vězni. Jedním z trestů bylo např. 5 dní stání, kdy odsouzení byli nuceni během noci stát, ráno byli posláni do práce a večer opět museli celou noc stát.

Na táborovém shromaždišti (tzv. apelplac) prověřovali příslušníci SS početní stav tábora. Prováděly se zde také veřejné popravy a to buď na přenosné, nebo hromadné šibenici.

Krematorium se nalézá mimo vlastní oplocené území tábora.

Před vchodem, v místě kde se v době existence tábora nacházel barák táborového gestapa, stojí šibenice, na které byl 6. dubna 1947 popraven první velitel tábora KL Auschwitz Rudolf Höss.

Asi 3 km od kmenového tábora se nachází další tábor - KL Auschwitz II Birkenau. Rozloha tohoto tábora činila asi 175 ha a byl zastavěn více než 300 baráky. Do dnešních dnů se dochovalo téměř kompletně jen 45 zděných a 22 dřevěných baráků. Tábor v Březince byl rozdělen na několik polí a sektorů, které tvořily samostatné tábory. Počet vězňů a vězenkyň dosáhl v srpnu 1944 asi 100tis. Na území Birkenau nacisté vybudovali většinu vyhlazovacích zařízení, tedy čtyři krematoria s plynovými komorami, dvě prozatímní plynové komory v přestavěných, pro tento účel, selských domech a také spalovací jámy a hranice.

V Březince si lze prohlédnout obytné baráky vězňů, které se dochovaly v původním stavu. V jednom dřevěném baráku se umísťovalo až 1000 vězňů.

V den naší návštěvy bylo krásné počasí, a proto se může z některých fotek zdát, že tábor vypadá celkem přívětivě - jako by atmosféra onoho místa nebyla tak děsivá.

Nenechte se mýlit, podmínky vězňů byly naprosto otřesné a v podstatě z dnešního pohledu nepředstavitelné. V blocích jsou na stěnách umístěny fotografie jednotlivých vězňů s datem přijetí a úmrtí. Pohled do stovek a tisíců  tváří všech těchto mrtvých lidí ve mě asi dlouho zůstane. Někteří zde byli 5 dní, někteří měsíc a někteří rok. Pro dokreslení nálady jsem proto doplnil černobílé fotografie, které přeci jenom lépe vyjadřují atmosféru tohoto místa.

Osvětim je místem, které by měl navštívit každý člověk, aby si uvědomil, jakých zvěrstev jsou se schopni někteří lidé dopouštět na jiných lidech. Neustálým připomínáním osudů obětí z Osvětimi bychom měli zabránit tomu, aby se podobná tragédie někdy v budoucnu opakovala, neboť jenom lidé, kteří neznají a neponaučí se ze své historie, jsou nuceni ji znovu prožít....