Každá zdravotní komplikace je nepříjemná událost, obzvlášť pokud se ukáže, že za problémy stojí selhání kontrolního orgánu a chamtivost a nezodpovědnost výrobce. Je však na zvážení každého, jakým způsobem minimalizuje případná rizika ve svém životě. Plastická operace prsou prostě jistým rizikem je, stejně jako jiný chirurgický zákrok. Na rozdíl od jiných chirurgických zásahů se však v tomto případě jedná nejčastěji o zákrok čistě estetický, nikoliv zdravotní, mající za cíl pouze povzbuzení ega konkrétní dámy. Nic víc, nic míň. To však nemění nic na tom, že v případě chyby je potřeba identifikovat viníka, který má nést následky a v tomto konkrétním případě jím rozhodně nejsou pacientky, ani kdyby si nechali dělat třeba "osmičky".
Aby nedošlo k mýlce, hned na začátku upřesňuji, že se nadpis týká výhradně dobrovolných plastických operací dam, které zatoužily po větším poprsí, nikoliv těch, které absolvovaly plastickou operaci prsou v důsledku vážného úrazu nebo nemoci. V případě rekonstrukce prsou po úrazu nebo nemoci totiž zákrok hradí zdravotní pojišťovna, která však umožňuje pouze konkrétní typy implantátů, bez možnosti pacientek si vybrat nebo připlatit za kvalitnější, chtějí-li to mít zdravotní pojišťovnou hrazené (toto se naštěstí od nového roku změnilo). Shodou okolností se jednalo bohužel o problémové silikonové implantáty PIP, které byly v ČR použity pro rekonstrukci prsou. V tomto případě je na místě, aby pojišťovna zaplatila pacientkám reoperaci a náklady poté vymáhala po viníkovi, ať už je jím kdokoliv. V ČR bylo použito celkem 3000 implantátů u 2000 žen, z tohoto počtu uhradila v letech 2007-2010 Všeobecná zdravotní pojišťovna celkem 210 operací ženám, které byly po těžké nemoci nebo vážném úrazu. (zdroj)
U skupiny dam (cca 1700 žen), které podstoupily plastickou operaci prsou z vlastní vůle pouze za kosmetickým účelem (zvětšení) je však plně na nich, jakým způsobem si smluvně zajistily takový zákrok, včetně způsobů, jak jej případně "reklamovat". Odmítám se proto v tomto případě podílet svými daněmi (povinným zdravotním pojištěním) na úhradě a případné reoperaci u takto postižených pacientek. Logika velí, že za zákrok by měl odpovídat plastický chirurg, který danou operaci provádí a za materiál poté jeho dodavatel. V obou případech je opět věcí jak plastického chirurga nebo kliniky, kde své zákroky provádí, tak i dodavatele, který materiál dováží, jakým způsobem si oni řeší svoji odpovědnost za potenciální škody s pojišťovnou, případně smlouvou s distributorem nebo přímo s výrobcem. Náklady reoperace by tedy měly jít za chirurgem nebo klinikou, která zákrok provedla a ta by měla dále tyto náklady uplatňovat u svého partnera, atd. až se dojde ke konečnému viníkovi, který je prapůvodcem tohoto problému.
V souvislosti s potenciálním vážným rizikem vyplývajícím z charakteru použití zdavotních materiálů a potravin pro zdraví lidí je proto, obzvlášť u těchto výrobků, zcela zásadní a důležitá kontrola kvality daných produktů. Z tohoto důvodu má většina států ústav pro kontrolu potravin a léčiv, který musí provést potřebná zjištění a poté vydat nebo nevydat povolení k distribuci těchto výrobků. Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry měl tento úřad správné informace a případně i podklady a vzorky od výrobce a nakolik v celém případu hrál roli např. fakt, že výrobce mohl něco jiného dávat ke schválení a něco jiného poté distribuovat. Každopádně odpovědnost končí přes spleť vztahů u výrobce, případně úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, který vydal souhlasné stanovisko s distribucí problematických implantátů. Jsem proto velmi zvědav, jakým způsobem budou řešeny případné náhrady za nutné reoperace. Obávám se však, že mnoho případů dopadne tak, že si reoperaci zaplatí pacientky a pacienti sami, neboť jejich smlouvy s plastickými chirurgy byly pro ně nevýhodné a pouze malé procento uspěje, protože jejich smlouva byla kvalitní a chránila je proti podobným excesům.
Po lidské stránce je mi líto žen i mužů, kteří budou muset v budoucích měsících a letech řešit nepříjemnost s reoperací kvůli vadným silikonovým implantátům, na druhou stranu může tento případ vyvolat diskuzi a větší tlak na přemýšlení a zodpovědnost každého výrobce a jednotlivce, který se pouští do plastických operací na svém těle a snad i větší zájem na tom, co před operací podepisují. Mnohdy totiž pacient v touze po plastické operaci v jakémsi rauši podepíše cokoliv s tím, že si častokrát neuvědomí fakt, že svým podpisem třeba přebírá odpovědnost za druhou stranu a tím poté sám sebe uvádí do potenciálních nepříjemností, jako je nutnost zaplatit si z vlastní kapsy případnou reoperaci a to i přesto, že problémem je vadný implantát, což samozřejmě nemohl pacient - laik poznat a vědět. Netřeba si dělat iluzi o tom, že plastickým chirurgům a klinikám nejde o minimalizaci vlastní odpovědnosti a rizik, a proto je potřeba s tímto přístupem při podpisu smlouvy počítat a být na něj připravený, aby vás v případě komplikací nečekala nějaká nepříjemnost. Podobný princip poté platí i ve vztahu mezi klinikou a jejím dodavatelem a dále pak dodavatelem a výrobcem. Tam však věřím, se již firmy ve většině případů naučily dobře si přečíst smlouvy a pochopit rizika z nich vyplývající. Slabé místo proto vidím mezi pacientem a plastickým chirurgem nebo klinikou, neboť pacient je ve své podstatě vrcholkem pyramidy, který to vše zaplatí, ale který má zároveň vůči všem článkům řetězu nejméně informací, a proto je lehce zneužitelný.
Foto (zdroj)
