Jak jsem se na té prašné cestě v Keni málem "podělal"

Afrika je místo, kde můžete během jednoho dne zažít snad všechny pocity, to samé se dá také říct i o finančním úřadě ve Vinohradské ulici, ale to je z jiného soudku. Toto je vyprávění tehdejšího "zelenáče" o jeho nových zelených kalhotech, které málem změnily barvu.

Když jsem přijel poprvé do Keni v červenci 2005, byl to takový narychlo upečený výlet, od kterého jsem v  okamžiku nákupu téměř nic neočekával, hlavně jsem chtěl vypadnout někam daleko a mít 14 dní klid. To, že mi tento výlet převrátil život na další roky a v podstatě nasměroval můj zájem konkrétním směrem je fakt, který nemohu opomenout. 

Těsně před odletem se mě zmocnila cestovatelská nervozita, přeci jenom letím poprvé do Afriky a sám! Letiště ve Vídni, v ruce knížku Bílá masajka a už polykám první řádky textu a představuji si přistání v Mombase a první nádech afrického vzduchu. Po přistání se nenadechnu omamného vzduchu, jak píše autorka v knížce, ale těžkého vlhkého vzduchu, jako když vstoupíte do skleníku. Projdu kontrolou, vyzvednu své zavazadlo, následuje transport do hotelu a ubytování.

Uff, mám za sebou 12-ti hodinovou cestu přes noc a jsem pěkně unavený, tak že usnu a probudím se až odpoledne. Začínám s průzkumem resortu - nacházím se v komplexu African safari clubu a vypadá to tu jako v ráji, tropická zahrada, soukromá pláž, jezírka, bazény, bary, výhled na korálový útes, šumění indického oceánu - prostě nádhera. Určitě chci jet na safari, ale ještě nevím kam a na jak dlouho. Resort je krásný, ale za branami čeká ta "pravá" Afrika, a proto vyrážím druhý den na obhlídku terénu.

Hned za branou se seznámím s mladým klukem, jmenuje se Johhny a tento sympaťák se poté stane mým průvodcem po Keni. Díky jeho znalostem, nejenom jazyku, ale i okolí, mám šanci poznat více z této země.

Pravidelně se potkáváme každý den a tu jdeme do místní vesnice do školy, tu si uděláme výlet k jeho příbuzným ze sedmého, osmého, třetího či patnáctého kolena - v Keni jsou totiž všichni příbuzní! - To jste nevěděli?  :-)  Došlo také na povídání o safari. To jsem si nekoupil v hotelu, ale vyrazil jsem se svým průvodcem k místním prodejcům. Domluvili jsme se na 3 dnech, já zaplatil zálohu s tím, že mě vyzvednou daný den v pět ráno u vnějšího plotu (brány) hotelu.

Ráno jsem vstal asi ve čtyři hodiny, zabalil si a pomalu vyrazil k bráně. Byla ještě tma a cesta nebyla osvětlená. Dorazil jsem k vnějšímu plotu k jižní bráně a probudil tam spícího hlídače. Bylo asi 4:45 a já měl tedy cca čtvrt hodiny do doby, než mě vyzvednou. Zapálil jsem si cigaretku a nabídnul taktéž hlídači a dal se do řeči. Brána byla vzdálená od "hlavní cesty" cca 800-1000 metrů po polní cestě, která vedla celkem vysokou trávou. Sídlo agentury bylo poté od hlavní cesty vzdáleno cca 1-2 km. Dojet by tedy ke mě měli vcelku rychle, počítám tak 5-10 minut maximálně.

Čas ubíhal a najednou bylo 5:15 - nu což, zdrželi se trošku; 5:30 - jelikož jsem byl tehdy poprvé v Africe, začal jsem propadat mírné skepsi a objevily se první náznaky představ o tom, že jsem naletěl; v 5:45 jsem už byl notně "nasr..zlobený" a bylo mi jasné, že jsem naletěl. Cca o 5 minut později jsem se rozhodl, že dojdu na hlavní cestu a poté to zkusím dojít přímo k agentuře. Hlídač mě sice varoval, že bych to neměl dělat a spíš počkat tady, že on by tedy v noci rozhodně nikam nešel, ale já jsem potřeboval dojít do agentury a jinak než po svých to nešlo a tak jsem vyrazil.

Tak si tak jdu tou temnou nocí, bylo cca 5:50 a po slunci ještě nebylo ani vidu, a když ujdu tak 300-400 metrů a ocitnu se daleko za zatáčkou, stran pohledu i sluchu hlídače, prořízne najednou tmu  varovné zasyčení a zaprskání. V tu ránu jsem ztuhnul, jako kdyby vás načapala tchýně ve dvě ráno v pokoji její dcery. Ani jsem se nehnul a snažil se přemýšlet, co to bylo a odkud to šlo. Had? Kočka? nebo něco jiného? "Jako mohlo se sem něco zatoulat, ostatně ten vnější elektrickej plot okolo celého resortu tu nebude jenom kvůli cizím lidem," napadlo mě. Vydržel jsem tak stát asi minutu a pomalu začal sjíždět rukou k pasu, kde jsem měl nůž. Rukou jsem pohnul jenom neznatelně (pro mě), ale natolik znatelně, že onen tvor vydal opět své zasyčení. Zalil mě smrtelný pot a snad mi i mírně poklesly kolena. Stále jsem stál, uši i oči napjaté do tmy. V dlani už jsem svíral rukojeť nože, připraven bránit svůj život proti neznámému utočníkovi. "když tu takhle budu stát, zarostu do země a asi mi jebne," napadlo mě. Rozhodl jsem se, že uteču a budu okolo sebe máchat nožem. Ta chvíle, než jsem vyběhnul byla opravdu dlouhá, ale nakonec jsem se odhodlal a vyrazil, sběsile okolo sebe máchaje nožem v bláznivé představě, že bych se takto ubránil :-).

Za ten start by se, myslím, nemusel stydět ani Usain Bolt. Cca po sto metrech jsem se zastavil a naslouchal okolí. Nic, jenom ticho. Pomalu se začalo rozednívat a stíny se prodlužovaly. Najednou jsem uviděl v dálce světla. Konečně, teď si je teda vychutnám, problesklo mi hlavou. Začal jsem mávat a auto zastavilo, nebyl to ovšem můj transport, ale zásobovací vůz, který jel do hotelu. Vysvětlil jsem jim, co tu dělám a oni mi zopakovali obavu hlídače, že teď by se tady rozhodně neprocházeli, neboť to není bezpečné. Uvěřil jsem jim :-).  Požádal jsem je, zda-li by mě vzali nazpátek, ale odpovědí bylo: "Ne, bohužel nesmíme nikoho brát do auta," zavřeli okýnko a byli pryč. Uff, co teď? Rozhodl jsem se, že půjdu zpátky. Opatrně jsem našlapoval jako v minovém poli, snažíc se zachytit jakýkoliv zvuk. Pomalu jsem se blížil k onomu kritickému místu. Najednou se ozvalo znovu to zasyčení. Krev se mi zastavila, ale už jsem měl zkušenosti. Rozběhl jsem se jako blázen a začal rámusit, nůž neustále připraven. Těch cca 300 metrů k bráně jsem doběhl asi za 10 pikovteřin s tím, že mě očekával hlídač s namířeným samopalem vzor AK47. Téměř jsem mu padnul do náruče. Ani jsem se nestačil vydýchat, když tu najednou dorazil můj transport. "Habari za hapa?" Jak se tady máte, zeptal se mě usměvavý černý řidič, který se mi představil jako "captain jack". 

Začal jsem na něj z ostra, co si to jako dovoluje, přijet o víc jak o hodinu později (svatá prostoto, co jsem si tehdy myslel, vždyť jsem v Africe). Protáhl obličej, neboť absolutně nechápal, o co mi jde. Vždyť přijel "jenom" o hodinu později, to je vlastně ještě předčasně, navíc když řekli že přijedou, tak prostě přijedou, v čem je problém? V Africe má totiž udání hodiny spíše orientační charakter. Když se domluvíte na 8:00h znamená to, že přijedou někdy dopoledne (asi), a když se domluvíte na 10:00h znamená to, že přijedou po obědě tak kolem 14-15h, atp. "hakuna matata, bwana" Žádný problém pane, vypadlo z kapitána Jacka. "Hapana, kuna matata makubwa nanyi" Ne, mám velký problém s tebou, odvětil jsem mu. "Pole pole, bwana" V klidu pane. Nakonec jsem se uklidnil a nastoupil do vozu. Odpoledne jsme dorazili do parku Tsavo east a já viděl poprvé "naživo" žirafy, slony, pakoně, antilopy a další zvířata. Byl to opravdu ráj a já se nemohl vynadívat na tu nádheru. Tři dny uběhly jako voda a my jsme se vrátili do hotelu. Všechno zlé bylo zapomenuto a ve mě zůstalo jenom to hezké a že toho bylo. Poté jsem se do Afriky, konkrétně do Keni, vrátil ještě několikrát a pokaždé to bylo úchvatné. Další cesty plánuji již nyní a už se opět těším, až vystoupím z letadla a uslyším to známé. "Hujambo Bwana, Karibu Kenya!"(Dobrý den pane, vítejte v Keni)