Poprvé budu tři dny bez mého milovaného syna. Odjíždím za Bobinou, vstříc jejímu svatebnímu dni a nezapomenutelným pom pomům.
Společně s Bobem mě vyzvedávají na vlakovém nádraží. Bobině vezu domácí meduňkovou šťávu, abychom před svatebním dnem hezky usnuli a pak spoustu věcí, bez kterých by se svatba neobešla. Bob se nestačí divit, když všechna moje zavazadla nakládá do vozu.
První cesta vede do obrazové galerie, kde se bude konat obřad. Cestou z našeho povídání začínám chápat, že budu svědkyně a organizátor v jednom. Začínám být pořádně nervózní, kdo zná Bobinu, pochopí. Snažím se zaktivovat můj, rodičovskou dovolenou zamrzlý mozek a pamatovat si každý detail jejich přání. Bloček na poznámky jsem si totiž nevzala a Julču jako pravou ruku k sobě také nemám.
Nejdřív si musím zapamatovat srovnání vozů po příjezdu ke galerii, pak pokračujeme jedním z mnoha místeček na focení. Cestou okolo galerie mě zaujalo lešení a nabízím jej budoucím novomanželům jako typ na netradiční fotografii. V galerii se nachází spousta vzácných děl a tak je důležité svatebčany upozornit, aby o díla neopírali svá těla ani nic jiného. V galerii je nutné použití klimatizace a tak další úkol zní: Nechat vypnout klimatizaci, aby byla slyšet hudba! Pak probíráme focení v interiéru, přecházíme do exteriéru a probíráme každou minutu před obřadem i po něm. A můj stresový hormon značně stoupá.
Druhý den děláme nezapomenutelné pom pomy. To slovo jsem v životě neslyšela a tak netuším, co mě
čeká. Pom pom je "bláznivá" papírová koule. Bobina jich objednala na výzdobu restaurace asi 500 ks. Pom pom je sice papírová koule, ale složená do ruličky a z té ruličky se musí složit. Papír pom pomu má šířku – no, jeden milimetr je hrozně moc. A takové činnosti já přímo miluji. Jsem na ně totiž „neskutečně šikovná“. Prvních pět koulí se mi vůbec nedaří a Bobina s precizností sobě vlastní se začíná hroutit. Raději se odporoučím do kuchyně udělat svačinku a hledám nějakou čokoládu, protože bez ní to dál nepůjde a bez pom pomů se ona prostě nevdá.
Po obědě přichází na pomoc velmi šikovná Julča a já jásám. Čokoládové tabulky došly a mě se v noci o pom pomech bude i zdát. U Bobininy maminky si dávám panáka a jede se dál. Bob vyzvedl kytky a posílá Bobině fotky přes mobil, Bobi najednou zjišťuje, že chybí kytky do vlasů. Ou, do teď šlo všechno jako po drátku. Při tomto zjištění je právě 17 hod. odpoledne a květinářství zavírá. Chvíle napětí hluchého telefonu, žádné odezvy. Bob otáčí auto a vrací se zpět, naštěstí se mezitím Bobina dovolá a vše se dává do pořádku. My si mezitím s maminkou dáváme panáka do druhé nohy. (Nervózní telefonující Bobina, prozpěvující a zametající maminka, těhotná Julča držící klíčky od auta, láhev držící přítel maminky a já rozesmátá při pohledu na všechny ty osoby na rozkvetlé zahradě).
Naše cesta pokračuje k babičce pro koláčky a Bobina se děsí, co tam budu vyprávět, neboť ve voze
mám záchvat smíchu. Už dlouho jsem se takhle hodně nenasmála. Naštěstí se žádný trapas nekoná. Vyzvedáváme bábovku a koláčky a pádíme domů. Večer balíme do krabic na převoz svícínky, svíčky, kytičky, květináčky, ubrousky, perličky, čokoládičky, noviny a hlavně taky pom pomy.
Bob funguje 100%. Celý den si s Bobinou telefonují a skvěle se doplňují. Předchozí večer si oba píší své úkoly na další den. Neuvěřitelný, ještě jsem nepotkala takovým způsobem fungujícího chlapa. Nevěřím svým očím a uším a víc a víc se ujišťuji, že je to pro Bobinu to největší štěstí. Je téměř před půlnocí a Bob si ještě vyzvedává oblek a košili. Oba se od sebe nemohou odtrhnout, musím zasáhnout a upozornit je, že od zítřka budou spolu celý život a ještě to budou mít černé na bílém.
