Pouťová Pecka mýma očima

Malé městečko Pecka v Podkrkonošší uspořádalo "jinou" pouť. Zlé jazyky věštily nepovedenou akci a optimisté povzbuzovali pořadatele. A povedlo se! První ročník "Pouťové Pecky" byl voňavý, chutný, tvůrčí a rozhodně veselý. 

Konec srpna a prázdnin již z dob mého dětství s sebou přináší již tradiční Peckovskou pouť. Vzpomínám na svou babičku, která již týden před poutí leštila nábytek, podlahu i okna, všechny hrnečky a talířky a pekla skvělé pouťouvé koláče. Když měla napečeno, rozběhla se za námi, poněvadž bydlíme kousek, právě s těmi koláči. Vzala nás, malá vnoučata, za ruku a společně s dědou ve svátečním jsme vyrazili na pouť. Na tu pouť, kde voněla cukrová vata, langoše a z reproduktorů zněla někdy až nesnesitelně hlasitá hudba, jen tak nezapomenu. Ale nám to tehdy nevadilo. Babička byla taková ta babička s velkým „B“ a nebála se s námi vlézt na horskou dráhu nebo velký řetízák. Jako dítě jsem tuhle pouť milovala, protože to byl čas koláčů, návštěv a hlavně čas strávený s babičkou a dědou. Nyní jsem už dospělá, snad, a všechno vidím jinak a z jiného pohledu. Avšak i mnohé se od těch dob změnilo. Nechodím na pouť s babičkou, ale se svým synem. Okna ani ostatní nábytek nemám naleštěný a koláče nepeču. Ty doby, kdy jsem nemohla dospat, jsou pryč. A jak se vše mění kolem mě, tak se i měnila Peckovská pouť. A letos se změnila téměř od podlahy. Od doby, co někdo pronesl na Pecce slova o nové pouti jsem slýchávala do pravého ucha samá negativa: „To bude nuda!“, „Tam nikdo nepřijde!“, „To bude propadák!“, „Proč to nenechají, tak jak je to nyní?“, „Tam ani nepůjdu.“. Do levého ucha mi zněla zvědavost a povzbuzující slova Peckovských fandů pouti. Jsme totiž malé městečko, respektive městys, a jak to tak bývá všude na celém světě, i tady se najdou lidé, kteří rádi kritizují, vymýšlí katastrofické scénáře a nejraději by předpověděli i přesný průběh akce. Vzhledem k tomu, že jsem celoživotní optimista, i já jsem věřila, že to celé dobře dopadne. A jak to dopadlo? To už všichni víme. První, co bylo úplně jiné, byl hluk. Žádná ukřičená zahraniční hudba, ale starý flašinet. Najednou jsem si mohla se svoji rodinou v klidu vypít kávu a u toho si popovídat. Teplé slunce hřálo do zad a okolo nosu se prolínala vůně domácích mýdel, čerstvé kávy nebo vonných polštářků. Ve stáncích jsme mohli obdivovat ruční práce všeho druhu, děti upokojily svoji touhu po dobrodružství ve vláčku, houpačkách nebo při shlédnutí divadelních představení. Takhle pouť byla  přitažlivá i pro mého dvouletého broučka, který při odchodu z pouti spustil svůj první životní amok vzteku. Hold jezdící vláček a loutková Zlatovláska byla mnohem lákavější než naplnění prázdného bříška. Plně si uvědomuji, že oběd měl přijet expresem z domu přímo na „vlakové nádraží“ či do „divadelních lavic“. Příští rok se určitě polepším. Myslím, že dopolední křivda ze strany rodičů byla hned odpoledne plně odpuštěna další vlakovou jízdou, houpačkou a ovocnou zmrzlinou. Nejen dítko si užilo pouť, ale i já. Například u kávy a příjemného povídání s paní Evou Franzovou, kuchařkou ze Svatojánu. Odpočatá a dobře naladěná uspávám syna a tiše vzpomínám na „moji" Peckovskou pouť s babičkou. Jsem moc ráda, že i on si tuhle pouť užil po svém s rodiči, strejdou a svými milovanými babičkami. Dopisuji tento článek a otevřeným oknem se ke mě line večerní pouťové hudební vystoupení. Já tuhle pouť hodnotím rozhodně kladně. Každopádně snaha se cení a změna je život, nebo ne?