Peckovské náměstí v Podkrkonoší opět ožilo. Tentokrát slavil místní sbor dobrovolných hasičů 135 let od založení. Akce nebyla pouze o oslavách, ale byla v mnoha směrech velmi poučná.
Oslavy začaly mší v kostele sv. Bartoloměje. Jediný, kdo mi nedal doma košem a vyrazil se mnou na mši, byl můj dvouletý Adam. Možná by mi i rád tím košem dal, ale neměl šanci. Já byla zvědavá a chtěla doprovod. Však jen projít se po náměstí byl pro něj velký zážitek. Celé náměstí obklopovala velká auta červené barvy, a protože zahájení na náměstí bylo naplánované až na odpoledne, nemuseli jsme se při prohlížení vozů s nikým přetlačovat.
Mše byla nádherná. Kostelem sv. Bartoloměje se rozezněly tóny varhan a dovnitř vstupují Peckovští hasiči ve slavnostním a s prapory. Mše byla sloužena za žijící i zemřelé hasiče a také za Antonína Kráčmara, vrchního velitele hasičů v Nové Pace, knihovníka v Horním Javoří, člena divadelních ochotníků Sokola v Pecce a především velkého vlastence. O této významné osobnosti s noblesou sobě vlastní povyprávěla paní Nyčová.
S odbívajícím polednem byla na hasičské zbrojnici odhalena deska věnována panu Antonínu Kráčmarovi a Adam pocítil velký hlad a únavu. A tak se stalo to, že oficiální začátek a proslovy jsme bohužel prospali. Avšak myslím, že odpoledne jsme přišli do toho nejlepšího.
Historická hasičská stříkačka kropila oblečené, šťastné a pobíhající děti. Jiné hasičské auto zase připravovalo na náměstí „dětskou“ pěnu, zprvu to šlo ztuha, protože tato pěna byla pro děti nezávadná a tedy málo chemická, ale podařilo se. Celým odpolednem provázel peckovský dobrovolný a novopacký profesionální hasič Michal Pavel, který vedl rozhovory s jednotlivými hasičskými sbory o jejich vozech. Nejen my, ale i ostatní, kteří tuto akci navštívili se dozvěděli, co dělat, když nastane nešťastná událost, ve které jde o život. Komentovaná ukázka první pomoci zaujala snad všechny přítomné.
Vzhledem k moji oblibě v řízení auta, jsem se velmi zajímala o ta policejní. Jejich vybavení a postup při zásahu. Dostalo se mi vyčerpávajících informací, avšak ne všechny mohou „ven“. Například samopal jsem držela v ruce poprvé. A nebo přítomní záchranáři bavili děti tím, že jim na rukou či nohou tvořili umělá zranění.
Akce splnila nejen moje velká očekávání. Velmi mile mě překvapil odpolední komentovaný program a vstřícnost všech přítomných představit svá „vozítka“. Po příchodu domu si Adam bere do rukou zahradní hadici a začíná s ní blbnout. „Že by ho tato akce navnadila, a až vyroste, přidá se k hasičským uniformám a červeným autům?“
