Některé okamžiky si v životě prostě nenaplánujete, nejde to. A naplánovat si vhodný termín porodu? Tak tomu se zasměje snad každý porodník.
Manželova dlouhodobě naplánovaná služební cesta na druhý konec republiky se trefila do termínu porodu. Neznám snad žádnou maminku, která by rodila v termínu a tak jsem ani nic nenamítala a i kdyby, nejsem si jistá, zda by na moje námitky bral někdo zřetel. 14 dní před manželovou cestou jsem se snažila malého broučka v břiše přemluvit, zda by se mu na svět nechtělo dřív, že je to tu přeci bezva. Každodenní přemlouvání a chození delších kopcovitých tras nepomohlo. Manžel odjel. Já zůstala přísně střežena v domě mých rodičů.
Bylo páteční dopoledne a rodiče vzali svou těhotnou dceru do města. Samozřejmě, že měli obavy, co kdyby, ale já byla v pohodě, a když to na mě půjde určitě to poznám. V cukrárně jsem snědla snad pět zákusků a popíjela limonádu, k obědu do mě zapadlo několik knedlíků s omáčkou a o snídani ani nemluvím. Normálně za celý týden toho nesním tolik, co za tento jeden den. Po obědě jsem si šla lehnout a pak vyrazila se psy a samozřejmě za přísného dozoru maminky do lesa oběhnout známou trasu. I moje večeře byla hodně vydatná.
Po večerních zprávách dva přísní strážci opouští dům a hlídání přebírá můj brácha. Trošku nerozumím pokynu: „Máme mobil, kdyby něco, volej!“ Odpovídám za bráchu: „Co by se asi tak mělo dít, v pohodě jděte! Čus!“
Jen, co rodiče odešli, zvedám se z gauče a jdu na záchod a ejhle – praskla plodová voda. Volám na bráchu, ať zavolá rodičům, že asi do té porodnice dnes fakt pojedeme. Opakuji, aby byl v klidu, že se nic neděje. Lítá po domě a hledá mobil. Naviguji ho. Zmateně přibíhá, vytáčí a křičí: „Mamíííí, ségra rodí! Rychle přijďte domů!“ Přebírám telefon a upřesňuji situaci, že se opravdu nic neděje, že mi jen praskla voda, ať pomalu přijdou a pak pojedeme. Prosím bráchu o kalhotky. Přebíhám do sprchy a v tom přichází mamka. Prosím mamku o kalhotky, ale ta v tom zmatku ani neví, kde mám oblečení. Do toho se hlásí brácha, že kalhotky mi už podal. Když se obléknu, beru tašky a nasedáme do auta. Tam mi pokládá otázky taťka: „A bolí Tě něco?“ Odpovídám: „Vůbec nic, jsem v pohodě!“ Taťka: „To není možný, mamka měla křížové bolesti!“
A jedeme do porodnice. Nenápadnou smskou zjišťuji, zda manžel na druhé straně republiky požil alkohol, ale to, že jedeme do porodnice si nechávám pro sebe. Po příjezdu vystupuji z auta, beru tašky a razím si to k výtahu. Mamka za mnou pospíchá a tašky mi bere. Hlásím se. A sestřička hlásí, že porod bude rychlý, kontrakce po pěti minutách. A já jsem stále v pohodě, žádné kontrakce necítím.
Když sestřičce říkám, že mám manžela 4 hodiny jízdy odsud, přikazuje mi, abych mu hned zavolala. Trochu váhám, ale udělám to. Manžel odpovídá: „Jedu!“ Mezitím jsem si šla lehnout. On cestou srazil zajíce a udělal rychlostí rekord na trase. Probudil mě a únavou se svalil na křeslo vedle mojí postele. Ráno nás probudilo sluníčko nad horami. A stále se nic nedělo.
Přišel čas oběda, odpolední svačiny i večeře a pořád nic. Řekli jsme si, že se určitě narodí v čase Večerníčku jako můj manžel. A nic, ale v tu dobu se nejspíš rozhodl, že už nás nebude dál napínat. Přesně 24 hodin po výkřiku mého bráchy, že rodím, se narodil náš syn a jeho synovec. Stále si dělám legraci, že jsem se celý den kochala výhledy na hory, východem i západem slunce. A doma? No, tak Ti byli na nervy. Ačkoli do hospody nechodí, v pozdním odpoledni do ni zavítali a čekali. Dočkali se, z rodičů se rázem stali prarodiče a svého vnuka neskutečně milují od prvního okamžiku!
