Stále černý, střední velikosti, s roztomilým kukuč a stále neposlušný černý knírač Vigo. A tentokrát si udělal legraci ze svého pána. Panička totiž ještě spala.
Sluníčko za kopcem vystrkuje první podzimní paprsky a moji páníčkové ještě spí. Je neděle a to znamená, že venčení bude déle. Nikdo totiž nikam nespěchá a tak by i ranní procházka mohla být delší. Na místním kostele zvoní ráno šest. Protáhnu levou a pak i pravou packu, ještě obě zadní a už mě to čekání na venčení nebaví. „Baf, baf, baf...“ a ono nic. Nikdo nejde, žaluzie se nevyhrnuli. Prostě nic. Zkusím štěkat dál a dál a třeba někdo přijde.
Po delší době se řítí rozmačkaný, naštvaný a zmrzlý pán. „No, co, je ráno, tak proč na mě tak čučíš a proč jsi naštvaný?“, myslím si. Na nohou má pantofle, to na delší procházku opravdu nevidím. Chudák, asi mu brzo umrznou nohy, i moje tlapky v té mokré trávě zebou. Celou tu krátkou a ošizenou cestu si něco brouká pod vousy, občas zaslechnu něco na moji psí osobu, pak zase na osobu moji paničky a bručí a bručí. Přesně jak jsem čekal, obešel pouliční blok a jdeme zpátky. Chápu, že je mu zima, že má zmrzlé nohy a asi se mu chce spát, ale měl se teple obléct a místo pantoflí si vzít pořádné takové ty člověčí boty. Mě se ale do boudy vůbec nechce. Strká mě tam jako nějakou velkou krávu. Musím co nejdřív využít příležitosti a jít se proběhnout sám.
Pravá příležitost na sebe nenechá dlouho čekat. Odchází pro granule a vodu a já nenápadně zkouším bránu. A jééé, brána nedovřena, brána povolena a já jsem venku. Hurááá. Za sebou slyším takové to člověčí nadávání, musím zrychlit a užít si svobody. Chápete, nikde nikdo, neděle ráno a já mám volný prostor působnosti. Vezmu to k sousedovic vlčí smečce, kterou svou návštěvou budím. Trochu si poběháme a mě přijde, že za sebou slyším pánův hlas. Nechám ho dojít k příkopu, ještě blíž a blíž a když už si myslí, že mě má - cuknu. A cuknu tak šikovně, že se v pantoflích smekne a padá celým tělem do mokré trávy. Samozřejmě, že zase slyším spoustu nehezkých slov na svou psí osobu, ale co, sranda musí být.
S vlčí smečkou se tedy pro dnešek musím rozloučit a běžím směr náměstí, kde navštěvuji kluky jorkšíry, ti mají kolem domu docela bahno, ale mě to nevadí, až uschnu oklepu se a budu zase krásně černý. A můj pán nemá ještě dost, nějakým způsobem se mu zvýšila fyzička, je mi opět v patách. Zkusím zase svůj manévr a podařilo se. Přiblížil se ke mně, já ucukl a on leží tentokrát až po hlavu v blátě. Když chvilku počká, určitě se bude moct také oklepat.
Jeho fyzička je velmi dobrá, což já nečekal a tak rychle mizím z velkého kopce do další části naši vsi, abych jen tak v rychlosti pozdravil kamarády berňáky. Kluci už jsou taky vzhůru, tak na sebe poštěkujeme přes plot a běháme jak za mlada. Už toho má docela také dost a tak tu počkám na pána. Ruce mu plandají, každá na jinou stranu, jednu pantofel už cestou asi ztratil, kulhá. Je celý mokrý a špinavý od hlíny, nejspíš na něm ještě dostatečně nezaschla, aby se mohl oklepat. Když se přiblíží, oklepu se aspoň já a v obličeji ho olíznu, aby viděl na cestu zpátky domů.
