Když rodiče vychovávají rodiče...

Máte děti, vylétli jste z hnízda a Vaši rodiče Vám neustále dávají rady do života. Vás to rozčiluje a při každé dobře míněné radě se čertíte, ale nebojte, uběhne nějaká doba a vy nebudete jiní.

Konečně jsme si s kamarádkami našly volný termín na setkání u kávy. A to s dětmi. Babičky, dědečkové, tatínkové, strýčkové a tetičky jsou pracovně vytíženi. Naštěstí už máme ve městě zmáklé, pro nás, perfektní kavárny. Kavárny s výbornou kávou, moučníky a hlavně s hernou pro děti se spoustou nových a neokoukaných hraček. „Uff“, dosedáme každá zpocená na židli s vědomím, že nastává hodina „H“. Děti mají svoje aktivity a nás nebudou potřebovat do doby než bude nejzajímavější hračka pro všechny jen v jednom provedení nebo než roh stolu či něčeho jiného přitáhne hlavu jednoho z nich.

Probereme každodenní peripetie, chlapy, bývalé kolegyně z práce a pak plynule přejdeme na naše milované rodiče. Ačkoli je máme velmi rády a jsme jim za mnoho vděčné, někdy nás ještě v našem věku dokáží dostat do varu. Ještě před odjezdem z domu mám dva telefonáty, ve kterých mě mamka ujišťuje o hlídání mého syna a o tom, že není nutné ho nikam brát, že ji v práci určitě uvolní. „Mami, prosím Tě, zůstaň v klidu v práci, však na nás ženské na mateřské musí někdo vydělávat“, odpovídám s posledním vypětí sil.

Jana dosedá ještě rozhořčená zase ze své maminky, která samozřejmě vše kolem své jediné vnučky myslí úplně nejlépe na světě a nedokáže se sžít s vyvinutější dobou a tím vychovává i Janu. Jana upíjí z hrnečku kávu a rozmýšlí o tom, kdy a kde si s maminkou řádně promluví. Chystá se na to už přes rok a to malé Agátce jsou téměř dva roky. Její maminka totiž používá tvrdou ruku přísného učitele, kdy bylo ještě povoleno ve školách použít ukazovátko na ruce neposlušných žáků či dát příkaz žákovi, aby zbytek hodiny držel v natažených rukou svůj penál. O společně dovolené se raději ani více nezmiňuje.

Za to Gábina je akční ženská a její rodiče to ne a ne pochopit, i když žijí 300 km od sebe. Gábina odvezla děti k rodičům, a když se následující den vrátila domu a začala v domě rovnat věci na své místo, volá ji její tatínek, že dětem nezabalila s sebou na začátku září zimní bundy a teplé kalhoty. To, že měly v taškách několik svetrů a mikin už tatínek neviděl. A když si Gábina po letech vyrazí na drink a při zpáteční cestě se ji vybije telefon a vlak na zastávce „na znamení“ na znamení nezastaví a ona si pamatuje jediné telefonní číslo na tatínka, tak to je pak už oheň na střeše čtyřicátnice nečtyřicátnice. Ano, Gábina v noci volá svému tatínkovi z cizího telefonního čísla, aby zavolal jejímu muži, který zrovna hlídá doma děti, aby ten probudil souseda, který pro Gábinu na nádraží dojede. Ráno volá Gábině maminka, že to s ponocováním, pitím alkoholu, nestarání se o děti velmi přehání, že se s tatínkem usnesli, že tato situace je již neúnosná a chudák její manžel. Ano, chudák její manžel, který je po dlouhé době doma a hlídá děti jeden jediný večer.

Dál už se nedostaneme, neboť hodina „H“ právě skončila řvoucím Adamem. Jízda po hlavě dolu na klouzačce nebylo to pravé ořechové, možná by to klaplo, kdyby pod klouzačkou nebyly rozházené dřevěné kostky s ostrými rohy. Čelo mění barvy, boule dosahuje pěkný rozměrů, slzy neustávají. Když otírám rýmu a slzy společně s holkami souhlasně povídáme: „Ty jo, co na to naši?“ Syn je v pořádku, cestou domů se smějeme a již tradičně si v autě zpíváme, pozorujeme traktory, bagry, kombajny a kamiony. A co na to naši:“Adámku, proboha, co se Ti stalo?“, „Adámku, ty máš, ale podlité oči!“, „No, jo, to tě tam mamka zase někam musela tahat...“ Jen pro doplnění, během cesty domu se boule zmenšila a na čele zbyla malá modřina, oči reagovaly i vypadaly úplně normálně a malý Adam si už nehodu vůbec nepamatoval, spíš ho začalo zajímat, co bude k jídlu a to už se dostáváme k další poznámce milovaných rodičů, že tam celou dobu nedostal najíst.

I když mě sto a jedna připomínka k výchově mého syna dostane vždycky, postupem času si začínám uvědomovat, že oni ti naši rodiče to nemyslí špatně a vlastně je i začínám chápat. Vzpomínám, že jsem v pubertě nechápala, proč mám být na čas doma, a když se zpozdím, proč jim hned musím psát, proč po každé cestě mimo město musím hned hlásit to, že jsem v pořádku dojela do cíle a mnoho dalších. Ano, oni měli „jen“ strach, strach o svoje dítě, který já mám také po narození syna. A budu po něm také požadovat, aby mi zavolal, když dobře dojede, aby chodil z diskoték včas, aby nesedal s cizími lidmi do auta. Postupem času začínám pomalu svým rodičům rozumět a jsem si jistá, že s přibývajícím věkem jim budu rozumět čím dál víc. Tak mějme s nimi trpělivost, však my jiní nebudeme.