Kouzelné ruce fotografky

Základ moji knihovny tvoří alba rodinných fotek. Fotografie miluji a po narození syna ještě víc. Říká se, že u prvního dítěte fotíte téměř každý pohyb a u druhého potomka na fotoaparát často zapomenete.

Tvrzení, že druhé dítě je o nějaké to albu ošizené, nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Avšak mám spoustu kamarádek, které se v tomto shodují a přemýšlí, co jednou druhorozenému potomkovi poví, až jim položí otázku typu: „Máááámi, proč má Pepina víc fotek než já?“ Synovi jsou dva a v knihovně se našlo místo pro pět alb. A skutečně je v nich zaznamenám téměř každý jeho pohyb. I fotek od profíků máme hodně. Nejdřív to bylo těhotenské bříško, pak tříměsíční miminko, následovalo půlroční miminko a roční batole. Nyní máme další fotky na dvou letech a tentokrát obzvlášť obdivuji kouzelný fotoaparát paní fotografky.

S fotografy jako by se roztrhl pytel a mě baví zkoušet nové a nové. Každý má jiný nápad a do fotografie vnese něco ze sebe. Dva roky je důvod k rodinnému focení. Termín na venkovní focení mám domluvený dlouho dopředu. S blížícím se dnem se počasí zhoršuje a v den „D“ prší jako z konve. Naštěstí se uvolnil termín hned další týden. Jenže co čert nechtěl, Adam chytá rýmu. Říkám si, že je to v pohodě, rýma do týdne přestane. Ano, to by se nesměl osypat na rukou a nohou. Jen čekám, že se pupínky přestěhují i do obličeje. Naštěstí se tak neděje a můžeme fotit.

Jsme domluveni na čtvrtou odpolední. Synova siesta pravidelně končí po druhé hodině, jenže dnes ještě v půl 4 spí. Začínám být lehce nervózní. Když se probudí, brečí, nechce se oblékat, natož něco jíst a někam jít. „O, jeje“, říkám si. Cestou k hradu doufáme, že se situace uklidní a budeme se moc vrhnout na fotky. První snímek „cvak“ a zamračený obličej. Do toho všeho nás neposlouchá náš chlupatý miláček a dělá si co chce. Paní fotografka začíná zoufat a prosí nás, abychom psa uvázali. Manžel jde uvázat Viga, ale ten se v nestřeženém okamžiku vyvléká z obojku a utíká. Ok, jsme bez tatínka a bez psa. Činíme další pokus o fotky, snad už se blýská na lepší časy. Za několik minut se nám vrací zpocený manžel a to bez psa. Na otázku, kde je pes, výstižně odpovídá:“Nevím, on se vrátí!“. Vzhledem k hradní sezoně je okolí hradu plné lidí. Tak si pomyslím, že jsme právě přišli o psa. Když fotíme v nejzatoulanějším koutě hradu, nachází si svoji rodinu i náš chlupatý černý Vigo. Tentokrát to manželovi vyšlo. Třeba se konečně dočkám fotky, kde syn objímá našeho psa.

Při návratu na hradní parkoviště pomalu končíme focení. Pes začíná být poslušný a Adam nahazuje veselý a rošťácký obličej. Poslední fotka by už mohla být bez utrápeného výrazu nás všech.

O několik týdnů později s napětím stahuji fotky zaslané paní fotografkou. Smekám, protože musela určitě kouzlit. Fotky jsou krásné, není na nich vidět zpocený manžel, otrávený syn, zadní část psa ani moje zoufalství v obličeji. Tak tomu říkám kouzlení.  "Focení zdar a za rok nazdar!"