Že jste taková pojmenování neslyšeli a nebo už slyšeli a používáte je taky? Na popud našeho malého dvouletého ředitele jsme tak začali pojmenovávat dámské a pánské přirození.
Mám syna, je to jako včera, kdy jsem ho poprvé spatřila a už abych byla připravena na první zvídavé dotazy se sexuální tématikou. Mému malému a milovanému broučkovi, snad ho ještě mohu takhle pojmenovat, jsou několik týdnů dva roky a rozvazuje se mu jazýček. Mimo to čím dál tím víc poznává dění kolem sebe a i svoje tělo. Přišel na své přirození a my ho pojmenovali po svém - „Pinďa“. Když jde čůrat říká: „Mááámííí, pinďa čůůááá!“. Když se obléká, usíná, vstává, jde si hrát, prostě všude se ujišťuje, že svého pinďu má a nás na něj neustále upozorňuje. A to i dnes, když jsem dělala postavičky z kaštanů, tak chtěl, aby panáček měl Pinďu. Vysvětluji, že je oblečený. „Aha, mami, on má bundu!“ „Ano, má dlouhou bundu a kalhoty.“
Ráno před odchodem do školky sedí na nočníku a povídá: „Máámííí, ty máš taky Pinďu?“ Odpovídám a tlačím na čas, už musíme vyrazit: „Ne, miláčku, maminka Pinďu nemá!“ Cestou do školky si už na svého Pinďu nevzpomene, ani na to, proč ho mamka nemá. Celé dopoledne přemýšlím, co bude asi tentokrát ve školce vypravovat.
Odpoledne přijdeme domu a říká hned manželovi: „Tááátiii, já mám Pinďu! Tati má Pinďu! Mamíí, nemá Pinďu!“ Manžel je v tomto směru hbitější a odpovídá:“ Adámku, mami nemá Pinďu, mami má Julču!“ Běží za mnou a hned říká: „Máámííí, já mám Pinďu a mami má Julču!“ Trochu se zakuckám a odpovídám: „Ano!“ Na další odpověď a komentář mi došla slova a to jsme teprve na začátku „rozhovorů“ na takové téma. Nejraději bych to takto uzavřela, ale náš brouček začíná vyjmenovávat všechny členy naší rodiny a říkat, kdo má Julču a kdo Pinďu. A tak se moje 80letá babička dozví od svého nejmilovanějšího pravnoučka, že má Julču a on Pinďu. 82letý děda se při návštěvě místo nové básničky nebo sestavy ze cvičení od svého pravnoučka dozví, že má Pinďu. Následně dědovi i babičce vyjmenuje zbylé členy rodiny a pěkně jim Julču a Pinďu rozdělí.
A tak si říkám, kdo ví, co přidělí paním učitelkám ve školce. A pevně věřím, že ten náš kluk není jediný takového ražení a ony musí mít při svém vzdělání určitě pochopení. Snad nebudu muset na „kobereček“. „Ne, já ne, dohoda s manželem před narozením syna byla jasná – pokud to bude holčička, chodím do školky a školy já, pokud kluk, žehlí průšvihy manžel, stejně je bude mít všechny po něm!“
