Jsem trendy a běhám!

Dva roky na mateřské udělají s každou ženou své a to i po fyzické stránce, ale já se rozhodla zabojovat. Jsem trendy a běhám!

Syn spí, nádobí v myčce, prádlo v pračce, pes vyvenčený, manžel spící a já mám chvilku pro sebe, uf. Po celém dni otevírám počítač a těším se na odpočinkové čtení či sledování přátel na facebooku. Najednou, jako smrž, se na mě valí zleva, zprava a snad i odprostřed články a blogy o hubnutí, cvičení, běhání, zdravé stravě, bio produktech, fotky holek, které mají těla lepší než světové modelky apod. A já to tak nevěřícně sleduji a říkám si: „Kde mám vzít sakra čas a začít se sebou něco dělat?“

Na základce jsem běhala přespolní běhy, na střední hrála basketbal, na vysoké přidala posilovnu, při práci pilates a kruhový trénink. Ještě jako těhotná jsem denně chodila pár kilometrů na udržení kondice. Přišel porod, probdělé noci, hormonální nevyrovnanost, nechápající manžel a se sportem byl konec. Letošní léto jsem začala mít pocit, že si pro sebe musím chtě nechtě urvat aspoň hodinku. A na rozhodnutí jsem trvala. Začala jsem běhat a cvičit. Syn byl šťastný, že může trávit víc času s babičkou, manžel nevěřícně koukal, kam jdu a proč ležím v obývacím pokoji před počítačem s videem cviků na břišní svaly a mé dva psy s vyplázlými jazyky přešla chuť běhat v lese za srnkami.

A jaké byly začátky mého rozhodnutí? Myslím fyzicky. První den končím lapající po dechu a zamotaná do psích vodítek na 3 kilometrech, druhý den si říkám, že to prostě nemohu vzdát a další dny budou určitě lepší, třetí den bojuji s bolestí nohou a puchýřem na palci – asi mám špatné boty. Čtvrtý den mám pocit, že psi pochopili, že teď velím já a i rychlost procházky udávám já. Pátý den se manžel obětuje, venčí psy a já jdu do terénu sama. Prostě úplně sama – to znamená, že mám obě ruce volné, na nikoho nekřičím a nikdo na mě, nikoho nehlídám a nikdo mě, prostě jsem jen já. Ano, pátý den mám dech, mám tempo a z běhu konečně bezva pocit.

Po měsíci běhání mi manžel oznamuje, že by měl se svou postavou také začít něco dělat: „Začnu od pondělí (je pátek) běhat a dělat denně sto kliků a sto sklapovaček“. S úsměvem a naivitou reaguji: „ To je super rozhodnutí, budeme běhat společně, prý to utužuje vztah.“ První společný běh mi přijde spíš jako procházka, ale na kopci musím prostě chválit. Druhý společný běh mám stále horší čas než když běžím sama, poslouchám nářky o bolavých nohou, ramenech a hrudi. Třetí a další dny je na mého manžela velké vedro. Běh náš vztah nejspíš neutuží a já zase běhám s dvěma vodítky.