I na houby musíme přeci jako rodina

Nakonec to bude můj manžel, kdo bude inspirací pro můj blog. On snad totiž konečně začal žárlit. A to na můj blog.

Nakonec to bude můj manžel, kdo bude inspirací pro můj blog. On snad totiž konečně začal žárlit. A není to na nějakého chlapa či pípající smsky kamarádek, ale je to počítač, respektive on žárlí na čas, který trávím s klávesnicí. Můj blog čte. Řekla bych, že si těch pár článků přečetl i s chutí. Jen ty jeho komentáře stojí za to: „Miláčku, tohle tam nemůžeš psát.“, „Miláčku, hruď ani nohy mě opravdu na tom kopci nebolely, to se Ti asi něco zdálo.“, „Miláčku, co si Ti lidé o mě budou myslet?“. Snažím se pohladit jeho zoufalý výraz a vysvětlit, že do každého příběhu patří trocha nadsázky. A v tu chvíli mu slova docházejí. Rezignoval na všechny svoje argumenty, kterých má v jiných situacích plný rukáv. Však při jeho povolaní by to ani jinak nešlo. O jeho práci dnes psát nebudu, však by se zase při čtení červenal.

Při obědě povídá mému synovi, že půjdou do lesa na houby. On houby miluje, já ne. Nenápadně pronesu, že je to bezva nápad, když si udělají pánskou jízdu. Táta rodu, syn a dva neposlušní knírači. Ten jeho výraz byl vševypovídající: „Já, syn a psi?????“ Musím hned reagovat: „Ano, miláčku, ty, Adam a dva psi, dvě vodítka, košík na houby, batoh na svačinu, pro Tebe je to přeci brnkačka!“ Následovala otázka dne:“A co budeš dělat ty? Přeci musíš jít s námi, půjdeme na houby jako rodina, prostě všichni. Snad bys nás nenechala jít samotné a nekoukala doma do klávesnice???!!!“ Slitovalo se mi nebohého muže, však on vařil oběd, když já mezitím oběhala a zařídila s broučkem za ruku spoustu důležitých věcí v naší obci.

Vyrazili jsme. My, jako rodina. Škoda, že nám na jaře utekl kocour, ten by se určitě taky přidal. Manžel má v rukou dvě vodítka, na zádech batoh se svačinou a Adama za sebou. Já dobíhám a už slyším:“ Na tady máš aspoň jednoho psa!“ A už to začíná. Za chvíli mám v rukou nejen jednoho psa, ale za druhou ruku mě tahá Adam. Před lesem psy pouštíme, odmítám se s nimi přetahovat a z batohu, který už také přistál na mých zádech, vytahovat pití, piškoty, jablko nebo tvaroháček.

Nejdřív jdeme z prudkého kopce, pak zase do prudkého kopce. Houba skoro žádná, avšak na tu prokletou smaženici to přeci jenom dá. Uprostřed lesa si sedám a sleduji dění kolem sebe. Psi objevili velký klacek, o který se přetahují a Adam jim fandí. Sem tam odbíhá pro svačinu. Manžel brouzdá les s košíkem a prázdnou hlavou bez starostí. A já jen myslím na to, jak bych využila čas doma a hlavně čas, kdy je doma hlava rodiny a může se postarat o naší smečku. Při návratu na začátku lesa objevujeme spoustu zdravých a čerstvých hub. „O jéé, smaženice bude víc“, říkám si. Najednou nám mizí i psi. Dítě křičí, že má hlad a manžel po touze najít víc a víc hub jde výš a výš do kopců. Utišuji Adama a vysvětluji, že večeře bude až dorazíme domu, v tom přibíhá ten větší černý pes a rovnou lehá. Je vyřízený. Za nedlouho se přiřítí i ten menší. Říkám si uf, téměř celá „rodina“ je na jedné kupě. Větší pes zbystří a letí střemhlav pryč. Za stromem se objevila kamarádka se svým čtyřnohým miláčkem a ten náš větší miláček sebral zbytek sil a musel se jít pozdravit. Když se zlobím na celý les, že Adam brečí, jeden pes v tahu a druhý omotaný s vodítkem okolo mých nohou, blíží se k nám spokojený muž a povídá:“Děje se něco?“. Co by se tak mohlo dít? Z lesa se vrací on odpočatý, s dobrým pocitem, že „vyvezl“ rodinu z domu a já v klasickém běžném denním rozpoložení. To znamená, zpocená po celém těle, rudá rozčilením a unavená. Ale rodina je základ, že ano?