Tak málo

Jak málo někdy stačí - mít lidské Štěstí na dosah …. jak málo stačí udělat radost i jiným. Jak snadné je to neudělat.

Ve víru sněžném, vítr krouží zimní melodii v moll

tam do podloubí,

kde v čirém zimním vzduchu

tají se až dech.

Plášť přitáhne muž osamělý, starý,

ke svým skřehlým ramenům.

A čas - si klidně plyne,

s každou novou vločkou na řasách.

Kdes v dáli, rolniček zvuk známý,

křupavé stopy, ticho noční, prázdné ulice,

cos milého mu připomíná z mládí ….

Snad štěstí vánoc a rozesmáté tváře za oknem….

Osud, -  neúprosně dlouhý film,

kde siluety lidí, jak vločka v holé, natažené dlani mizí,

zapomenutých pár slz, na dětské tváři.

A tolik snů a tolik přání,

co nestihly se vyplnit.

Sněží - a hebké ticho kolem,

spěchat věru není kam.

Jen stát a pozorovat chumelení –

kol světla luceren.

Do prázdných stěn už dávno stín se opřel

a v krbu oheň dohasíná.

On ví, že čas už nikdy nevrátí ty chvíle,

kdy štěstí tehdy stálo vedle něj

***