Rád pozoruju lidi kolem sebe. Občas si sednu v létě na zahrádku některé z tichých Brněnských kaváren. Dám si kávu nebo pivo a přečtu si noviny. Takové obyčejné, příjemné letní odpoledne.
Byla to hezká, drobná brunetka s dlouhými černými rovnými vlasy až na záda.
Doprovázel ji pohledný vysoký muž, v džínách, tílku bez rukávů, strništěm v hezké opálené tváři a výrazným tetováním na rameni.
Posadili se tiše k vedlejšímu stolku. Byla tak půvabná, křehká, až se mi až zatajil dech.
Posadili se a on poručil, pivo a jí minerálku.
Mluvili spolu velmi tiše.
Byla tak zvláštní. Byla smutná. Dívala se jen do sklenice před sebou.
Naklonil se k ní a něco tiše povídal, tu nadzvedla hlavu a upřeně neuvěřitelně světle zelenýma očima, na něj pohlédla. Hltala jeho slova. Jako by nic jiného neexistovalo, jako by se celý svět na tu chvíli zastavil, jako by jediným pohybem byla jen jeho tichá ústa.
Bylo to oddané. Tak zbožňující. Tak bezbranné. Jako by k ní promlouval sám bůh.
Něco nebylo v pořádku.
Byli příliš tiší, ona celou dobu nezvedla zrak, nerozhlédla se po okolí, dokonce, ani když přicházeli. Za celou dobu se nepodívala nikam jinam. Jen stále do té sklenice, se stoupajícími bublinkami. Nenapila se.
Pozorněji jsem si je prohlédl. Na krku měla obojek. Takový, co běžně prodávají ve zverimexu.
Psí obojek.
Poslouchala ho a po tváři ji stékaly slzy. Upřeně mu hleděla do očí a ani se nesnažila je stírat.
Mluvil tiše a naléhavě.
Z toho pohledu na ně, se mi tajil dech. Nemohl jsem od té dvojice odtrhnout zrak.
Byla velmi nešťastná, plakala, bez jediného hlesnutí, drobná ramena se ji při každém nádechu vždy jemně zatřásla. Bylo mi ji líto, netušil jsem co ji tak tiše a naléhavě povídá. Čím ji možná ubližuje.
Bylo to tak tajemné, tak tiché, a přesto tak něžné.
Tu natáhl ruku, prostrčil ukazovák očkem na obojku. Tím očkem, kam se zapíná vodítko.
Přitáhl si její uplakaný obličej a olízl slzu na nose. Upřeně se mu přitom dívala do očí, a po tvářích se ji ještě stále řinuly slzy.
Usmál se na ni a ona také. Její výraz se najednou úplně změnil.
Byla v něm neskonalá láska, něžnost, úleva. Uchopil ji za zátylek a přes stůl se dlouze a vroucně políbili.
Nechal na stole peníze, podal ji ruku, ona vstala a pomalu spolu odcházeli. Držel ji kolem ramen, drobná a křehká se k němu přitulila……
Každý v sobě máme nějakou tajnou komnatu, někdo ji celý život neobjeví, někdo se jí bojí otevřít.
Někdo jako já, v tohle obyčejné odpoledne, do ní poprvé nahlédl.
