Ve svém posledním blogu z roku 2021, jsem psal o tom, že se blíží jelení říje. Ta proběhla velmi klidně a nebýt možnosti strávit pár chvil v oboře, moc hezkých fotek bych nenafotil.
Ve svém posledním blogu z roku 2021, jsem psal o tom, že se blíží jelení říje. Ta proběhla velmi klidně a nebýt možnosti strávit pár chvil v oboře, moc hezkých fotek bych nenafotil. Strávil jsem pár víkendů při čekání na nekorunovaného krále našich hvozdů, ale štěstí jsem měl pomálu. Velkou měrou k tomu přispěla i kůrovcová kalamita a s ní spojná masivní těžba, kdy se populace jelenů přestěhovala na klidnější místa. Přesto jsem jeden víkend měl štěstí na pěkného jelena ve volnosti a zdálky zahlédnutého vlka, ale nejhezčí fotky jsem nafotil v oboře.
Od začátku října jsem začal jezdit na krajinářské výpravy do svého nejoblíbenější oblasti – Saského Švýcarska a párkrát mi počasí přálo a tak jsem nafotil krásné snímky.
Začátkem listopadu jsme s kolegou Františkem začali doplňovat újeď a během krátké chvíle se mi podařilo nafotit káňata při souboji o potravu.
V prosinci a lednu jsem pokračoval v mrznutí v krytu a focení dravců, bohužel jiných druhů než káňat jsem se nedočkal.
Na konci ledna jsem bohužel po druhé spadl „do osidel Covidu“.Tentokrát v odlehčené verzi a po pár dnech už byl opět jako rybička.
Vyrazil jsem do lesa hledat naše nejmenší sovy – kulíšky a štěstí se na mne usmálo. Na dvou lokalitách jsem tyhle nádherné nebojácné malé sovy našel a dokonce mi zapózovali a tak i vyfotil.
Přes týden jsem celý podzim a zimu krmil u svého krytu a díky poměrně slušné zimě stihl nafotit spoustu druhů malých pěvců.
Začátkem března jsem několikrát byl u Novozámeckého rybníku, původní záměr bylo fotit jeřáby popelavé, ale nakonec se na chvilku ukázal i mladý král nebes - orel mořský.
Člověk kolikrát proseděl víkend v krytu a najednou byl konec března a už jsme s kolegou Františkem spřádali plán na focení tetřívků v Krušných horách. A to nám v polovině dubna vyšlo náramně, „třešničkou na dortu“ pak byla návštěva tokaniště mladou vlčicí, která okolo našich stanů v poklidu prošla a zapózovala. Při odpolední procházce po okolí jsem pak objevil další páreček kulíšků nejmenších. Z Krušných hor jsme se s Františkem vraceli velmi spokojeni.
Začátkem května jsem ještě stihl krátké focení s krutihlavem a pak už jsem balil a odjížděl na tři týdny do Afriky. Na tu cestu jsem se moc těšil, co uvidím zvířat a kolik fotek si přivezu, ale osud byl proti mně. Poslední večer jsem vlastní nepozorností přišel o batoh s fotovýbavou a všemi nafocenými fotkami. A tak mi zůstaly alespoň vzpomínky na nádherná divoká zvířata, která jsem měl na dosah ruky.
Po návratu domů jsem řešil ukradenou techniku a focení šlo na „pár dní“ stranou, ale dlouho mi to nevydrželo. Opět jsem seděl v krytu, jak u vody, tak na vypuštěném rybníku a vytvořil si osobní rekord – 12hodin při čekání na dobrou fotku. Ale moje trpělivost byla odměněna, protože během té doby se před objektivem objevil moták pochop, černý čáp, kulík říční, čejka chocholatá a krutihlav.
Velkým zážitkem je pro mne časté kroužení luňáka červeného nad domem kde bydlím a jeho nádherné pískání. Červen uběhl jako voda a společně s Františkem jsem pár dní pobývali ve Vysokých Taurech, kde jsme fotili sviště horské.
Po návratu jsem se byl párkrát podívat na jedny z nejkrásnějších ptáků u nás – vlhy pestré. Jejich namlouvání jsem díky Africe propásl, ale krmení mladých a jejich vykukování z nor jsem už stihl. A zkoušel najít malý modrý drahokam našich řek.
Teď je za mnou polovina srpna, srnčí říje mi „protekla mezi prsty“ a tak opět čekám na tu správnou jelení.
Co napsat na závěr? Focení zvířat se stalo mou vášní, v lese na rybníku či na loukách trávím většinu svého volného času a odměnou mi jsou zážitky a občas i fotky zvířat, které bych u televize nezažil a nenafotil. A to se nezmiňuji o setkávání se stejně "postiženými" kolegy a kolegyněni, pro které je focení zvířat náplní volného času.
