Strasti a slasti fotografa zvířat

Roky jsem fotil krajinu, tady je to jednoduché, fotí se hodinu před východem Slunce a hodinu po východu. Stejně to platí i o západu. Jedinou nevýhodou je, že se člověk moc nevyspí. Pokud chcete fotit v e skalách východ Slunce, musíte tam nejdříve dojet autem a pak také dojít. Míst s autokompozicí (tam kde se dá fotit zajímavé fotky z parkoviště, případně kousek od něj) je minimum. Pro mne to znamenalo vstávat minimálně 3hodiny před východem Slunce a pak vyrážet směr Saské Švýcarsko.  Takže to není pro spáče! Jedinou výhodou je dlouhý den, ale stejně jeho část pak proklimbáte v křesle.

U mne se vše změnilo v únoru loňského roku. Dlouho jsem obdivoval fotky divokých zvířat ve volné přírodě, podvědomě jsem věděl, že by mne to mohlo bavit a tak jsem se začal poohlížet po objektivu, který by mi to umožnil. A v únoru se mi povedlo koupit za velmi slušnou cenu kvalitní objektiv, který splňoval moje požadavky nejen na kvalitu, ale i cenu. A pak nastal cvrkot.

Na internetu jsem začal hltat články o focení zvěře. Hlavní studnicí pro mne byl Youtube, kde jsem našel plno nápadů a vychytávek. Další studnicí byli přátelé, kteří se tímto druhem focení baví. Díky Karle Štěpáne za rady jak fotit ledňáčka, bez Tebe bych o něm jen snil. Ale šedivé je teorie, zelený pak svět praxe.

Obdivoval jsem eleganci dravců a ti se nejlépe fotí z krytu. Obcházel jsem okolí a sledoval, kde se dravci objevují a měl štěstí, že jsou kousek od místa, kde bydlím. Začal jsem tedy stavět kryt na focení dravců. Po dokončení stavby krytu nastala otázka, jak nalákat „dravčí modelky“ ke krytu. Začal jsem tedy navštěvovat masnu a kupovat maso pro nalákání dravců – říká se tomu újeď. Pak už jen si každé odpoledne udělat „zdravotní“ procházku spojenou s instalací újedi. Ta radost, kdy maso začalo mizet a těšení se do krytu na víkendové focení. I přes objektiv s dlouhou ohniskovou vzdáleností, byli ti ptáci pořád moc daleko. Nastal čas lákání blíž ke krytu. Natloukl jsem do země kůly a postupně na ně dával maso blíž ke krytu. Další víkend už jsem konečně vyfotil pořádnou fotku káněte. Jenže další a další víkend už nic, začalo jaro a dravci měli dost vlastní potravy a ohrnuli zobáky nad mým masem.

Nastal čas focení ledňáčka. Týden jsem se brodil bahnem, prodíral okolo potoků a tenhle klenot jsem zahlédl jen jednou a to ještě na velkou vzdálenost. Nakonec dokonale otráven a fyzicky vyčerpán jsem se posadil do starého krytu u rybníka, kde jsem už několik let chodil pozorovat volavky a vodní ptáky. Sedím tam asi 1,5hpodiny a najednou se tenhle nádherně zbarvený mrňous posadí na větev asi 8metrů ode mne. Do dnes si to nedokážu vysvětlit, kde se tam vzal, do té doby jsem ho tam nikdy neviděl a potom už také ne. Asi mne vyšší moc chtěla odměnit za úsilí, které jsem jeho hledání věnoval.  

Z tohoto krytu jsem pak fotil volavky popelavé, volavky bílé, kormorány a další vodní ptáky. Zadržoval jsem dech, když ve vzdálenosti 2metrů ode mne se promenádovala volavka popelavá, nebo jsem se zatajeným dechem sledoval souboj dvou kormoránů velkých.

Přes léto jsem si vyrobil přírodní krmítko (našel jsem kus pařezu, do kterého jsem vyhloubil díru) a začal fotit malé ptáčky. Proto jsem si k narozeninám pořídil fotografický maskovací stan. Najednou jsem se učil co je sýkora modřinka, uhelníček, dlask tlustozobý případně strakapoud velký. Zjistil jsem, že nejstatečnější je brhlík lesní, protože jako první přiletí na krmítko.

Léto se pomalu přehouplo do podzimu a začala jelení říje. Tady jsem potkal člověka, kterého si velmi vážím. Spřátelil jsem se s Františkem Říhou, uznávaným fotografem zvířat a strašně fajn člověkem. On mi dal mnoho rad a zavedl mne na místa, která jsem neznal.

Podzim se pomalu přehoupl do zimy a my společně s Františkem postavili kryt na focení dravců. Začala doba čekání na dravce. Připravili jsme jim perfektní hostinu a čekali a čekali. Hosté stále nepřicházeli (nepřilétali). Pomohl nám až sníh, který napadl začátkem ledna 2021. Ten přikryl všechna přirozená loviště a donutil dravce nás konečně navštívit. Pak mohou vzniknout fotky, které jsou přílohou tohoto článku.

A co se změnilo za ten rok, kdy fotím zvířata? Vlastně strašně moc, našel jsem nové přátele, kteří jsou stejně postižení jako já. Uvědomil jsem si, že fotky zvířat z volné přírody jsou podloženy hodinami čekání ve vedru, plískanici nebo mrazu. Naučil jsem se trpělivosti a pokoře k paní přírodě a začal si víc vážit lidí, kteří věnují svůj čas ochraně přírody.  Na focení zvířat je kouzelné to, že se vám podaří focené zvíře přelstít v jeho přirozeném prostředí, aniž by to mělo pro něj fatální důsledky.  Stává se z toho vášeň a místy i posedlost, které rozumí jen stejně postižení fotografové.