Každý kluk má rád mašinky. Většina touží po vlastní železnici, ať už by byla jakkoli malá. Já jsem na tom stejně.
A protože i v dospělém muži je velký kousek malého kluka, i dospělí chlap má mašinky rád. Ruku na srdce, kdo z vás chlapů se nezastaví před modely železnice a nekochá se jejich krásou. A pokud se tam zrovna prohání model parní lokomotivy, je o zábavu postaráno. Pak čas ubíhá mílovými kroky a vedle stojící manželka nechápe, co na těch hračkách ten její vidí.
A teď si představte, že můžete vidět tu parní lokomotivu ve skutečné velikosti. Tím už začíná můj příběh. V pondělí mi přišel mail od známé s tímto zněním: Pro fotografy - parní vlak a odkaz na stránky. Po otevření odkazu jsem se dozvěděl, že v okolí České Lípy bude v sobotu jezdit historický výletní parní vlak. V hlavní roli bude lokomotiva 475.111 přezdívaná Šlechtična. Na konci článku přidávám několik fotek a každému bude hned jasné, že její jméno nepřehání. Opravdu je to nádherná dáma, jejíž eleganci jen těžko překonají současné stroje.
Po zjištění předpokládané trasy a časů průjezdů, nastal čas plánování. Manželka měla naplánován vlastní program, kterého jsem se nemusel účastnit. HURÁÁÁ - mám volnou sobotu a tedy i čas na focení. Už předem jsem věděl o jednom místě, kde bych chtěl fotit, ale co se zbytkem dne? Po pečlivém zkoumání map (díky příteli Google a Sezname), jsem si vytipoval ještě další místa.
Ráno jsem si ještě na chvíli odskočil do práce, zkontrolovat zda je vše OK a pak už jen doma stačilo sbalit vybavení, pořádnou svačinu a raději i pláštěnku a už jsem vyrážel na první místo. Začal jsem nedaleko od vesnice Skalice v místě, kde je trať rovná a není zarostlá stromy. Přešlapoval jsem nervózně na místě a z dálky se ke mně nesl zvuk parního stroje za občasného zapískání. A už tu byla v celé své kráse, zapózovala jen na pár sekund a byla pryč. V osobních vagónech mi cestující nadšeně mávali.
Pak nastal ten správný fičák. Fofrem k autu a rychlý (v rámci předpisů) přejezd na další místo focení. Při cestě autem na další místo jsem Šlechtičnu potkal ještě na viaduktu nad hlavní silnicí. Po chvíli mi zmizela v lese. A já uháněl co síly mému Drakouškovi stačily. Když jsem se blížil na vytipované místo bylo mi jasné, že komorní prostředí z prvního místa (byl jsem tam sám), se opakovat nebude. Na místě čekalo velké množství stejně "postižených" lidí, většinou chlapů a tátů od rodin, kteří si tu slávu nechtěli nechat ujít. Podle SPZ byli i z daleka (Plzeň, Praha, Jižní Čechy). Pára je prostě atrakce pro všechny, ve kterých přetrvává malý kluk. Z nedaleka byla slyšet, jak supí do kopce. Jen co se objevila v zatáčce, bylo vidět, že jede na plno. Z komínu se valil dým a "holka" supěla s grácií staré dámy. V tuto chvíli se ze všech stran ozývalo cvakání závěrek fotoaparátu. Pár sekund opojení a představení je u konce. Opakuje se stejný scénář, sbalit foťák, nasednout do auta a odjezd na další místo. Tentokráte už nemusím spěchat, mám dost času.
Poklidnou jízdou se vracím k rodnému městu, kousek za ním leží další fotopoint. Tady se čas neskutečně vleče. Jsou tu i nadšenci s hliníkovými schůdky, ale mašinka nikde. Čas průjezdu dávno minul a stále nic. Že by porucha? No co na hvězdy se vyplatí počkat. Nakonec přijíždí s hodinovým zpožděním. Zasupí a je pryč.
Už zase sedím v autě, stejně jako spousta dalších nadšenců. Jedu do Zákup, místa, kde bude Šlechtična nabírat vodu. Nádraží je plné zvědavců a když se v zatáčce objeví sloup dýmu a pak i Šlechtična, jsou nadšeni. Vlak zastavuje a cestující se začínají fotit u odpočívající,těžce pracující dámy, která byla vyrobena v roce 1947.
Já už sedám do auta a odjíždím na poslední, dle mého mínění nejhezčí místo. Čeká mne cesta do Novin, kde je jeden ze dvou fotogenických viaduktů na této trase. Tam bude narváno. Při mém příjezdu tam stál jediný nadšenec. V okamžiku příjezdu parního vlaku, byla stráň obsypána nadšenci. Šlechtična nás pozdravila zapískáním a cestující veselým máváním. Ještě chvíli jsem slyšeli pískání a supění. Najednou bylo ticho. Zase tu budou jezdit motoráčky. A my si musíme počkat na další červen. Tak zase za rok. Doufám.
Tím skončila má honba za parním vlakem. Čekala mne cesta zpět do České Lípy, ale zvuk parní píšťaly a supění parního stroje, mi bude v uších znít ještě dlouho.
Po kliknutí je možné obrázky zvětšit.
