Zkouším zachytit své pocity a příhody při mých cestách za fotografováním. Tentokráte o tom, jaké to je fotit při přechodu na letní čas.
Je přede mnou poslední březnový víkend, počasí se po delší době opět umoudřuje a já přemýšlím, jak toho využít. Drakouš má v nádrži už jen pár litříků drahocenné tekutiny a tak mi nezbývá, než se vydat jen "okolo komína". Nu což, stačí jen pár kilometříků a člověk je v jiném světě.
Je sobota odpoledne a protože není co dělat, vyrážím na krátkou cestu k oblíbenému Střednímu vrchu. Nejenže je to jen kousek od domova, ale člověk se ani moc nenadře. Autem se nechá dojet skoro až pod kopec a pak vycházkovým tempem v klidu vystoupat na vrchol. Slunce je ještě vysoko a tak nespěchám. Jsem tu s předstihem a tak si jen sednu a kochám se. Škoda daleko vidět není, je silný opar, ale ani to mi nezkazí náladu. Stačí slunce, klid krajiny a kam se hrabou silné léky na nervy.
Protože jsem tu byl už mnohokrát, jednou i při zatmění měsíce, hledám nové náměty na focení. Celou dobu se s tím tak trochu peru, není to úplně ono, ale uvidíme až doma na počítači. Nakonec je Slunce za obzorem, balím věci, zapínám čelovku a vyrážím k Drakoušovi. Doma jsem během 15minut a ještě stačím cestou potkat stádo laní, které si spletly silnici s lesní cestou.
Tak a co ráno? Co budu dělat ráno? Počasí slibuje opět slunečno. To musím využít. Rodina bude spát a já vyrazím fotit. Vybírám si Klíč, opět to je kousek a výstup je taky celkem v pohodě. Jenže teď nastává otázka, v kolik vychází Slunce? Mění se čas a tak poměrně dlouho laboruji s určením času východu Slunce a hlavně jak nastavit budík. Nakonec to risknu a nařídím budík na mobilu a spoléhám, že se během noci sám přenastaví (alespoň to má v nastavení). Raději si nařídím budík i na hodinkách, jen pro jistotu o 15minut později. A jde se spát.
Najednou mne budí hodinky a mobil si v klidu hajá. SAKRA zaspal jsem, teď to bude, jako když na vojně pískli POPLACH. Obléknout, uvařit čaj, vyčistit zuby a hurá na Klíč. Cestou v autě zpracovávám 2 banány jako snídani. Pod kopcem už parkuje jedno auto, tak tentokrát nebudu mít vrchol jen sám pro sebe. Zapínám si mp3 knížku do sluchátek a vyrážím na cestu. Jde to pomalu, ale jde to. Postupně ukrajuju výškové metry a po cca 30minutách jsem na vrcholu. Tam už čeká jeden stejně postižený človíček. Po vydýchání a převléknutí se dáváme do řeči a krátíme si čas, který nám zbývá do východu Slunce. Krajina pod námi je ovíjena mlhou, z níž vystupují vrcholky kopců. Do toho začíná svítat a pak i vycházet Slunce. Nakonec přijde ještě další kolega a tak si ve třech užíváme toto divadlo, které ruší jen cvakání závěrky fotoaparátu. Představení trvá bezmála hodinku a už je čas balit, rodina čeká. Ještě se skutálet k autu, ne doslova, ale místy je to jen tak tak. Drakouš na mne věrně čeká.Nasedám a vyrážím směr domov. Už se těším na zpracovávání. Konečně si můžu přeřídit i čas na mobilu a srovnat hodinky na letní čas, ale to už je jiná kapitola.
