Kletba prolomena, aneb jak se nám konečně povedlo počasí.

Zkouším zachytit své pocity a příhody při mých cestách za fotografováním. Tento článek vznikl v listopadu 2015.

Je konec dalšího náročného pracovního týdne, čtvrtek večer a opět se pokouším "vyškemrat" na internetu fotopočasí. Láká mne jet fotit na místa, která jsem objevil při poslední návštěvě Šrámových kamenů.  A předpověď nevypadá úplně špatně. Sláva, snad budou na stromech alespoň zbytky listí, aby byla lesní plocha barevná a fotka měla "říz". Zvedám telefon a volám Milanovi, že se chystám na další fotovýlet a lákám ho sebou. Nadšeně se přidává (jasně kdo by odolal strávit čas v mé přítomnosti, HA HA HA), jen si najednou uvědomuju, že pokaždé, když jsme jeli spolu, tak se počasí na poslední chvíli změnilo a místo focení jsem absolvovali jen vlastivědnou vycházku. Domlouváme se, že si v pátek večer po zkontrolování předpovědi počasí na více internetových stránkách, potvrdíme odjezd.

Vše klaplo dle našich přání a tak ráno v 4:30 jsem připravený na parkovišti a čekám na Milanův příjezd. Po pár minutách čekání je tu Milan a už ujíždíme směr Sasko. Cesta v autě probíhala klidně, jen jsem občas určoval směr, cestou jsem viděli lišku (teda spíš der Fuchs, protože to bylo už v Německu). Parkujeme na posledním parkovišti, kde se nemusí platit parkovné (jsou to sice jen 3Eura, ale kdo by je chtěl platit) a s čelovkou "naraženou" na hlavě vyrážíme do temného lesa. Jdeme pomalu, máme čas a protože i parkoviště bylo prázdné, víme, že není kam spěchat, jelikož nám nikdo dobrá místa nezabere. Výstup je jako obvykle "výživný", výhodou je, že jsme si díky poloze parkoviště, ušetřili min. 100 výškových metrů, oproti parkovišti ve Schmilce. A už jdeme do finále, čekají nás ocelové žebříky a schůdky, které nám berou poslední zbytky dechu (co bychom chtěli, mládí už je v hajz.. a mladická síla a vytrvalost také), no co počkáme, nabereme dech a vzhůru do oblak. Po vyšplhání  k odpočívadlu (jsou tu dřevěné lavičky, chybí jen občerstvení), dáváme krátkou pauzu a pak se vrháme na další část výstupu. No výstupu, vylezli jsme do sedla a teď jsme začali sestupovat, pod heslem:  je to sice dál, ale o to horší cesta, pomalu postupujeme k vysněné fotolokaci. Ještě překonat malý cca 20m hluboký kaňon, zahrajeme se na horolezce (hóódně neohrabané,  vláčíme na zádech min 15kg) a už jsme skoro na místě. Ještě přehopsat přes spáry v pískovcových skalách a HURÁ už nikam nemusíme, KONEČNĚ na místě.

Kontrolujeme oblohu, vybíráme místo na postavení stativu a začínáme mrznout. Proběhne výměna zpoceného trička (dalo by se ždímat, budiž chvála merinu) a navlékám na sebe vše co najdu v batohu ( a že toho sebou vláčím). Stejně mi je za chvíli zima, až mi drkotají zuby, začalo totiž velmi foukat a ten vítr ochlazuje až běda. Díky větru si nedovolím postavit stativ moc vysoký (mám na paměti své zděšení, když mi letos na jaře vítr zfouknul stativ i s foťákem ). Viditelnost je slušná, na západě je viděl Lilienstein a Konnigstein, na východě pak Růžovský vrch. Tam někde bude vycházet Slunce.  Jenže, tam je taky pás oblačnosti (jinde je obloha jak vymetená), že by prokletí pokračovalo ??? To by už nebylo normální!! Nu což,  do východu Slunce ještě nějaký čas zbývá.  A už to jede, už to jede!! Nejdříve jsou ozářeny Lilienstein a Königstein, ale pás oblačnosti zůstává. Nakonec  se Slunce "vyhoupne" nad tu oblačnost a je krásné ráno. Bohužel čas už pokročil a tak nám nezbývá než si sbalit "nádobíčko" a vyrazit na cestu zpátky do civilizace. Zmrzlý jsem jak drozd, čelisti mám skoro v křeči od toho jak je tisknu k sobě abych nejektal zuby o sebe, ale je mi fajn.  Ještě stihneme ranní svačinku v závětří na Slunci (horký čajík a sušenka) super doplnění energie na cesty a už nám začíná cesta zpět. Zpátky do toho "namícháme " trochu turistické procházky (jdeme zpět úplně jinou cestou, vlastně obcházíme celý masiv z druhé strany) a příjemně unaveni přecházíme k autu. Je příjemné potkávat cestou dolů první turisty, kteří se šplhají k vyhlídkám. S vědomím, že ty vyhlídky ráno patřily jen nám, usedáme do auta a vyrážíme na cestu k domovu. Jo a ještě jednu věc jsme cestou do Čech glosovali a hned několikrát : KONEČNĚ SE NÁM PODAŘILO PROLOMIT PROKLETÍ ŠPATNÉHO POČASÍ!!