Zkouším zachytit své pocity a příhody při mých cestách za fotografováním. Druhou květnovou neděli jsem se vypravil na svoje oblíbená místa v Saském Švýcarsku.
Každý fotograf má svůj sen. Někdo chce zachytit adrenalinovou událost, další akt krásné ženy, někdo pro změnu vytvoření sportovního rekordu a já zase krajiny, která je opředena mlhou a osvícena vycházejícím Sluncem.
I s vidinou splnění svého snu jsem v neděli vstával ve 2hodiny ráno (ANO v neděli a ve 2:00). Políbil spící ženu na rozloučenou, pohladil psa a vyrazil směr Saské Švýcarsko. Cestou jsem potkával mnoho mladých, kteří teprve mířili do postele. Drakouš si spokojeně předl (byl po návštěvě u „lékaře“ ve výborné kondici) a tak mi cesta příjemně utekla. Ve 3:30 jsem si ve Schmilce „nahazoval“ batoh na záda, zapínal čelovku a vyrážel směr Kleine Winterberg.
Už cestou k vrcholu jsem začal doufat, že dnes by se to mohlo vydařit. Ve světle čelovky se totiž objevovaly kapičky mlhy a to byl příslib zajímavého začátku dne. Trochu adrenalinu mi do krevního řečiště vyplavalo ve chvíli, kdy se pár metrů v šeru přede mnou zvedlo asi 20kusů zvěře. Až později jsem ze stop vydedukoval, že šlo o divoká prasata. Ta začala mizet do odeznívající noci. Chvíli jsem stál na místě a dal jim tak čas v klidu se přemístit do bezpečí. Potom mi zýval už jen kousek na vyhlídnuté místo. Už v bodu, kde cesta opouští les, mi srdíčko zaplesalo. A za pár chvil jsem stál na okraji skalního masivu, který prudce klesá do rokle. Ta byla do výšky vzrostlých stromů zaplněna nádhernou mlhou. Vypadalo to, jako bych stál na hraně útesu a dole se prostíralo moře. I jasná obloha podtrhovala tuto krásu drobnými mráčky, které slibovaly možnost zabarvení se těsně před východem Slunce.
V klidu jsem se posadil a užíval si tu nádheru. Řeknu vám, sedět, popíjet čaj a pozorovat, jak se za zpěvu ptáků, probouzí nový den, to je k nezaplacení. Vlastně jsem zaplatil, ranním vstáváním a vlastním potem při výstupu, ale stále je to ZADARMO!
Po chvíli jsem vybalil stativ, připravil foťák a další hodinu se střídavě kochal a střídavě se pokoušel tuto scenérii zachytit. Po skončení focení, jsem si chtěl ještě prodloužit úchvatné podmínky a tak jsem místo přímé cesty k autu, zvolil okliku přes další vyhlídky.
Ač bylo Slunce už vysoko, i tam se mi naskytly krásné scenérie s pískovcovými masivy a ranní mlhou. Následná cesta k autu byla už jen poslední tečkou pohodového rána. Cestou zpět do civilizace jsem si užíval samotu (turisté ještě vyspávali).
A ještě jsem udělal dobrý skutek, při cestě ze Schmilky jsem „nabral“ stopaře, klučinu z Olomouce a odvezl ho až na vlakové nádraží v Děčíně. Prostě začátek dne jak „víno“.
