Pro někoho normální dovolená, pro nás obyčejné lidi, zážitek na celý život. To je pro mne několik dnů po návratu z Nepálu, trek okolo Manáslu.
Dobhan 1100mnm 2.listopadu 2016 T+5 den 3.
Vstávám před 6. hodinou, už od 5:30 se v posteli převaluji a pokouším se ještě na chvíli usnout. Moc mi to nejde a tak nakonec nevydržím a vstanu. V klidu si vyčistím zuby, dojdu na WC a pak sedím na zápraží našeho dnešního „domova“ a užívám si klid. Okolo mne ještě všichni spí a tak slyším jen hučet řeku, tekoucí kousek za táborem a i cikády se už probudily a koncertují na plné obrátky. Myslím na domov, brácha má dnes narozeniny. Už je to 40 let, kdy mi táta po probuzení řekl, že se mi narodil brácha. Zkoušel jsem chytnout signál na telefonu, ale bohužel marně. Chtěl jsem ho překvapit a poslat mu SMS s přáním. Škoda, musí stačit, že na něj myslím.
Ranní obloha opět slibuje slunečný den. Je bez jediného mráčku, jen ráno je o poznání chladněji. Snídaně jsme přesto absolvovali na terase. Dal jsem si opět Dal Bhat a po Šárce ještě slupnul zbytek nudlí.
Pak už začíná oblíbený kolotoč: připravit věci pro nosiče, dobalit svůj batoh, zaplatit útratu za večer a ráno. Pak už jen nahodit batoh na záda a hurá začínáme opět šlapat. Cesta se postupně zvedá a tak okolo 13.hodiny už sedíme v útulné hospůdce v osadě Jagat a máme za sebou 300výškových metrů.
K obědu si dávám nudlovou polévku a kousek čokolády. Cesta nás celou dobu vedla okolo řeky a byla, jak už to bývá nahoru a dolů, takže 300 výškových metrů je teoretické číslo, skutečnost je o poznání vyšší. Společnost nám dělá i nádherné štěně smíšené rasy.
Cestou jsme potkali první trekaře. Dle pozdravu Bonjour, je tipujeme na Francouze. Jdou opačným směrem a nosičů mají jako much.
My supíme na cestě vzhůru. Celou cestu nás provází pohled na Nurbi Himal. Postupně procházíme malé usedlosti a přes větší osadu Philim, docházíme okolo 17:30 do útulné osady Ekle Bhatti (1720mnm). Zde naše cesta pro dnes končí. Těsně před koncem cesty zkouším fotit Nurbi Himal při západu Slunce, snad alespoň jedna fotka bude použitelná.
Ubytováváme se v patře rozlehlého domu. Máme výhled na protější stranu údolí, kde plane mnoho ohňů. Zřejmě místní vypalují svá políčka. Po asi 15minutách přicházejí i naši nosiči, kteří na konci dne výrazně zrychlili. Při vybalování věcí zjišťuji, že jsem v Dobhanu zapomněl podložku na sezení. SAKRA to už je třetí ztráta, jestli to takhle půjde dál, přijedu domů s polovinou věcí. Asi už stárnu :-( ! Vydáváme se do sprchy. Jak už jsem psal minule, pod pojmem sprcha je třeba si představit turecké WC, kbelík se studenou vodou a malou nádobou na polévání. Voda dle mého mínění byla velmi studená (těsně před zamrznutím) a tak jsme se jen ošplouchli. Po pár minutách sedíme v jídelně a čekáme na objednané jídlo. Probíhá čilá konverzace o uplynulém dni.
Strašně mne štve ztracená podložka. To snad není možné! 10 let jsem nic neztratil a teď tohle! To jsem si vybral čas a místo na vyrovnání skóre! :-(
Pomalu upíjím čaj, Šárka si šla opět lehnout a konverzace líně plyne. Všichni jsme unaveni, vždyť za dnešek jsme nastoupali dle mapy 620výškových metrů, ale skutečnost se blížila 1000metrům. V 21:30 odcházím spát, vyšplhám se do pokoje, zachumlám se do spacáku a vzhůru do bezvědomí.
