Pro někoho normální dovolená, pro nás obyčejné lidi, zážitek na celý život. To je pro mne několik dnů po návratu z Nepálu, trek okolo Manáslu.
24. Samagaon; 3575mnm; 11.listopadu 2016; T+14; den 12.
Klidná noc, která byla přerušován jen kašláním sousedů. Vzbudil jsem se už ve 4hodiny ráno a pak si jen tak v klidu „hověl“ ve spacáku. Vstal jsem okolo 6. hodiny a začal vyhlížet Slunce. To si dávalo na čas a objevilo se až v 6:35. Vyběhl jsem na přilehlý kopeček a začal fotit. Snad se alespoň jedna fotka povede.
Pak, protože dnes nemusíme balit, jsem si mohl nechat rozkrámované věci a jít si sednout do jídelny. Tady opět hřejí kamínka. Je to velmi příjemné, nechat si ohřívat sálajícím teplem ruce a nohy vymrzlé ze studeného pokoje. Postupně nám přináší snídani a tak se posilňujeme před dnešní akcí. Čeká nás aklimatizační výstup do base campu pod Manáslu. Jedná se o prudký výstup s převýšením 1400m. Postupně dojídáme a budeme vyrážet na cestu.
Odchod jsme uskutečnili už v 8:50. Ze začátku byla cesta velmi snadná. Šli jsme po rovině, ale po 30minutách se cesta prudce zvedla a my začali stoupat. Nejdříve v lese a později, nad hranicí lesa, na volném prostoru. Otevřely se nám výhledy nejen na vrcholek Manáslu, ale i na ostatní štíty, které tvoří nádhernou korunu obklopující údolí v němž je vesnice Samagaon.
Stoupání nemá konce, ale co není nekonečné, je má motivace a síly. Obě ingredience mi došly okolo 13.hodiny, kdy jsem shodil těžký batoh ze zad a rozhodl se, že dál (do base campu pod Manáslu) nepůjdu. Raději jsem vytáhl stativ a pokoušel se zachytit krásu těchto nádherných hor. Šárka se vydala na dobytí tábora, což se jí také povedlo a já se rozhod na ni počkat a pak společně sestoupit zpět do vesnice.
Sestup jsme začali okolo 15. hodiny, kdy se Šárka vrátila. Během sestupu jsem omylem vybral jinou cestu, než po které jsme stoupali vzhůru (k vrcholu vede cest několik a turistické značení zde neexistuje) a tím jsem nevědomky odstartoval naše „topografické“ cvičení. Celou hodinu našeho sestupu alternativní cestou jsem se snažil držet přibližný směr.
Protože Slunce během sestupu zapadlo a začínalo se šeřit, byl jsem dost nervózní, abychom nezabloudili. Oddechl jsem si až v okamžiku, kdy jsme se napojili na původní cestu. Co oddechl, „spadl mi kámen ze srdce“ tak velký, že pod Manáslu spadla za ohromného hřmění malá lavina. Pak jsme ještě 30minut klopýtali po cestě k ubytování. Tam jsme dorazili okolo 17. hodiny. Utahaný a hladový. Šárka šla hned objednat večeři, provedli jsme hygienu v zimní variantě (otřeli se vlhkými ubrousky pro mimina) a šli se nahřívat do jídelny.
Kamínka opět nádherně hřejí a já si nahřívám nohy. Je mi fajn a vážně uvažuji, že si sundám i péřovou bundu. Už mi přinesli i večeři (Dal Bhat) a tak se do ní pouštím. Po 15 minutách souboje Dal Bhat versus já (a jednom přidání – rýže a kari) je přede mnou prázdný talíř, ale já mám bříško „plné až po volátko“. Celým tělem se mi rozlévá příjemná únava, okořeněná teplem od kamínek a nevím nevím, jak dlouho ještě vydržím vzhůru. Maximálně do 20 hodin a i to bude výkon. Už se těším do teplého spacáku, kde se zachumlám a nechám si zdát o něčem moc hezkém. Jen ten pokoj má teplotu těsně nad 0°C a tak chvála péřovému spacáku. Ještě než jdu spát, zkouším několik nočních fotek, protože ty hvězdy jsou tu tak nízko, že by si na ně člověk snad mohl sáhnout.
Už se těším na ráno, pokud počasí vydrží, zkusím udělat několik fotek okolí a osvícených hor.
Jen pro pořádek já jsem vystoupal do výšky 4700mnm a sestoupil zpět do výšky 3575mnm, tedy nastoupáno a sestoupáno 1115výškových metrů každým směrem. Ti kteří došli až do základního tábora pak nastoupali a sešli 1425 výškových metrů každým směrem.
